Jaroslav Rudiš: »Punk se vrací a je to dobře«

10 Jaroslav Rudiš_foto_Jan Rasch.jpg
Vrací se na katedru jako host. Jaroslav Rudiš. Foto: Jan Rasch

ROZHOVOR s ABSOLVENTEM. Má rád punk, ve kterém vyrůstal, Liberec, ve kterém studoval, a němčinu, která ho dnes jako tvůrce živí. Spisovatel, dramatik, scenárista a performer Jaroslav Rudiš ve středu 17. srpna zahájí seminář Nechtění spoluobčané četbou ze svého románu Grandhotel.

Vaše knihy se odehrávají v jakémsi neklidu, v těkajícím tempu, kde postavy a čtenář cítí, že život neustále proplouvá mezi prsty a že se na nikoho nečeká ani jeden okamžik. Je to i váš postoj, snažíte se žít každým okamžikem?
Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale možná tomu tak je, možná žijeme v roztěkané době a nějak se to dostává i do těch příběhů. Ale možná tomu tak bylo vždycky, ze života si vždycky tak nějak pamatujeme jen střepy, okamžiky, které různě slepujeme, pokaždé jinak. Ono se jinak snadno říká, žijte okamžikem, myslete jen na tuhle chvíli, ale ono to dost dobře nejde, člověk za sebou vleče vlak plný nedořešených věcí, hezké chvíle, blbé chvíle, a ten vlak je nějak čím dál delší.


Příběhy svých knih situujete do současnosti s výraznými exkurzy do doby socialistické totality a druhé světové války – zajímaly vás dějiny 20. století už jako studenta?
Moderní historie mě hodně zajímala a zajímá, možná víc nyní než když jsem v Liberci studoval. Já to vlastně trochu flákal, v té době mě víc zajímaly filmy, knížky a hlavně muzika. Čtu hodně historických knih, mám roky předplacený časopis Dějiny a současnost. Dějiny nás mají v hrsti, všechny ty staré příběhy, o kterých si myslíme, že jsou zapomenuté, jsou tady stále s námi. To možná do těch mých příběhů prosakuje.

Univerzitní titul ke své tvorbě nepotřebujete, přesto, kdybyste stál znovu před tou volbou, šel byste studovat do Liberce?
Jasně. Mám Liberec velmi rád, ty mraky, mlhu, historii, Ještěd, nádhernou galerii v lázních, která je ve všem srovnatelná s tím, co vidíte ve Stuttgartu nebo v Drážďanech. Mám rád i liberecké nádraží, kde po válce jako výpravčí sloužil můj strýc, který mi navyprávěl spoustu příběhů. Některé z nich se pak objevily v komiksu o Aloisi Nebelovi. Nyní bydlím v Berlíně, ale trvalé bydliště mám pořád v Lomnici nad Popelkou, kde jsem se narodil a kde rád píšu. A přes Liberec do Berlína pravidelně jezdím.

Jaroslav Rudiš zahájí XXVI. ročník semináře pro historiky, archiváře a učitele Česko-slovenské vztahy s tématem Nechtění spoluobčané. Přečte ukázky ze svého románu z prostředí Ještědu a Liberce Grandhotel. Ve středu 17. srpna od 16.30 hodin v Severočekém muzeu, vstupné je volné, všichni jsou zváni. Seminář spolupořádá katedra historie FP TUL.


Proč jste si ke studiu na univerzitě vybral německý jazyk, čím vás němčina přitahuje?
Propadnul jsem němčině už na gymnáziu v Turnově. Vlastně nevím, proč se tak stalo; jasně, zamiloval jsem se o prázdninách jako celkem malý kluk do jedné krásné německé holky, psali jsme si, viděli se, ale ten jazyk a chuť se tu řeč naučit… Bylo to asi i něco víc, něco, na co jsem doteď nepřišel. A v sedmnácti mi najednou přišlo zajímavé se ten jazyk opravdu učit, usínal jsme s německým slovníkem, byl to trochu úlet. Nyní mě němčina živí, německy píšu pro divadlo, rozhlas, teď taky pro německou televizi.
 

Učil jste někdy?
Nikdy. Až nedávno jsem půl roku přednášel v Berlíně na Humboldtově univerzitě. Mají tam zajímavý a mezi studenty velmi oblíbený program, na jeden semestr si zvou nějakého autora, který si pak se studenty hraje na spisovatele. My se hodně toulali po městě, jezdili metrem, kradli dialogy a tváře a psali texty inspirované tím, co jsme viděli.


V Česku patříte k úkazům, protože se dokážete svou tvorbou uživit, a přitom podle kritických ohlasů netvoříte prvoplánově pro výdělek. Nebo si někde přivyděláváte jako noční hlídač?
Psaním se uživím díky tomu, že mluvím německy a že se mé knížky překládají do jiných jazyků. Jen psaní knih by ale nestačilo, prodávají se celkem dobře, ale musel bych napsat každý rok novou. Pro divadlo v Brémách jsme třeba loni s Jaromírem 99 a naší kapelou Kafka Band adaptovali Kafkův román Zámek a nyní pro ně chystáme další hudebně-divadelní inscenci. S Jaromírem jsme měli obrovskou kliku s Aloisem Nebelem. Komiks vyšel německy, polsky i francouzsky, hlavně v Německu měl velký ohlas, stejně tak pak i film Tomáše Luňáka. To nám, myslím, hodně pomohlo a otevřelo pár dveří. Já jsem pak v Berlíně s kamarádem Martinem Behnkem napsal německy tři filmové scénáře, které se snad i časem natočí, ona je to vždycky dost dlouhá cesta. Nyní píšeme kriminálku z Prahy pro televizi ARD, to by se mělo točit příští rok na jaře. 

Vaše tvorba i životní styl jsou hodně spjaty s punkem. Má punk jako životní postoj v současné době ještě své místo, nebo je to už jen sentiment dávných časů?
Myslím, že punk se nám ve vlnách vrací, všechen ten vztek, facky, frustrace a vzdor. A to je dobře.

Jak byste charakterizoval současnou epochu, ve které žijeme?
Neklid a strach.

Jaroslav Rudiš

(*1972, Lomnice nad Popelkou)

Spisovatel, scenárista, performer. Absolvoval libereckou pedagogickou fakultu (dnes Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická TUL), studoval také v Praze a Curychu. Jeho kniha Nebe pod Berlínem získala Cenu Jiřího Ortena za nejkrásnější knihu roku. Za novelu Národní třída získal Magnesii Literu. Spolu s výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil komiksovou trilogii Alois Nebel. Pro Theater Bremen adaptoval rovněž s Jaromírem 99 a svou kapelou Kafka Band Kafův Zámek/Das Schloss. Tvoří také pro německý rozhlas a televizi. Žije a pracuje v Berlíně.

 

Radek Pirkl

Další články v rubrice

Zůstaň v kontaktu s univerzitou

T-UNI Univerzitní časopis /
University Magazine

Nepřehlédněte
tipy redakce

dfsf.jpg

Novou kvestorkou TUL je Martina Froschová

Absolventka naší ekonomické fakulty působila posledních 14 let na pozici asistentky kvestora Technické univerzity v Liberci. Zná tedy velmi dobře univerzitní prostředí i příslušnou legislativu.

15. 3. 2024 | Lidé | 541