Naši absolventi: Šéftrenér českého biatlonu Ondřej Rybář

ROZHOVOR. Vyhovuje mu klid venkova, do srdcí Čechů ale zasel neklid, když sledují, jak Gabriela Koukalová nebo Ondřej Moravec pod jeho trenérským vedením dobývají úspěchy na světových soutěžích – třeba už za necelý týden na Mistrovství světa v biatlonu 2017 v rakouském Hochfilzenu.

Proč jste přešel k trénování? V 26 letech jste mohl sám ještě závodit.

Nabídka dělat asistenta trenéra k reprezentaci přišla, když jsem dokončoval studia na vysoké škole. V té době jsem sice sám aktivně závodil, ale především na akademické úrovni, kdy pro nás byly vrcholem zimní světové univerziády. Věděl jsem, že to není trénink, který by mi umožnil zkusit to na úplně nejvyšší úrovni – se závoďákama, kteří byli v reprezentaci a běhali světové poháry, se to nedalo vůbec srovnat. Proto jsem se rozhodl nabídku přijmout. První dva roky jsem s tím ještě trochu bojoval, ale rychle jsem ze závodních ambic vystřízlivěl a zpětně svého rozhodnutí nelituji. Přišlo včas a správně.

Hodí se vám příprava z vysokoškolského studia v praxi?

Šel jsem studovat pedagogickou fakultu, protože jsem chtěl učit. A i když učitel nejsem, studium se mi hodí dost. Trenérská práce je vlastně pedagogická práce, je to práce s lidmi, kdy psychologii, pedagogiku a didaktiku stále uplatňujete. Jsem toho názoru, že každý trenér by si měl alespoň pedagogické minimum udělat.

Český biatlon byl ještě před pár lety celkem nenápadný, nyní se díky řadě úspěchů těší velké přízni. Není jeho sláva také cestou do záhuby globálně sledovaných sportů?

Sportovci, kteří tu dnes máme, to nedělají pro peníze, cítí radost ze sportu a umí si vážit toho, kam to dopracovali. O ně obavy nemám. Zásadní je nástup mladé generace. Díky úspěchům současných osobností už má prošlapanou cestičku a je důležité, jak se k tomu postaví. Doufám, že trenéři budou schopní mladé sportovce vychovávat v tom, že úspěch je potřeba si zasloužit a že je třeba stát nohama na zemi, protože nebudou jenom silná léta, přijdou i léta slabší.

Po olympiádě v Soči jste prohlašoval, že s trénováním skončíte, abyste měl více času na své děti, na rodinu. Jak vnímáte roli otce?

Je to pro mě jedna z nejdůležitějších rolí. Matka a otec mohou nejvíc ovlivnit výchovu dětí a je to špatně, když si rodiče myslí, že děti budou vychovávat učitelé a trenéři. Nechtěl bych se dožít toho, že kluci, až vyrostou, mi řeknou: Tati, kde jsi byl, když jsme tě potřebovali? Zároveň chcete být pro své děti vzorem, chcete, aby viděly, že se věci mají dělat pořádně, že to, co děláte, má smysl, že to má svoje pravidla.
Otázka je, jak to skloubit, protože biatlon je pro mě druhá rodina. Mám sportovcům co vracet za to, co bylo. Takže jsem zatím udělal kompromis: jako šéftrenér české reprezentace mám čas řešit věci okolo, mohu se věnovat třeba výzkumu v trenérské práci, který biatlon zase posune, a už nemusím jezdit s týmem na tři týdny na soustředění do Rakouska nebo Slovinska, odkud se večer domů k rodině nevrátíte. Takže krůček po krůčku se snad blížím k tomu, co jsem říkal po Soči.

Žijete na malé klidné vesnici, jak se porovnáváte s neklidem měst a s ruchem, který vždy vypukne kolem velkých závodů?

Žijeme v uspěchané době, a tak mám klid vesnice rád a čím jsem starší, tím víc jsem hrdý, že žiju s rodinou v Budíkově. Na vesnici získáte praktické dovednosti. Jako mladý kluk se práci kolem domu a na polích vyhnout nemůžete, byl jsem v tom vychovávaný a snažím se tak vést i svoje kluky. Aby měli vztah k místu, kde se narodili, k přírodě kolem nich, k planetě. Z tohoto pohledu mě deptá, jak lidé s přírodou zachází. Nejsem ekolog, vím, že nepřiměju masy lidí ke změně jednání, ale můžu proto sám něco udělat: třídit odpad, chovat se šetrně, zbytečně neplýtvat a věřím, že si někdo takové jednání vezme za příklad, přinejmenším vlastní děti by mohly.

Je v biatlonu ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout?

V biatlonu toho už moc víc nedosáhnu, ale když budu moct přispět k tomu, aby se biatlon stabilizoval a udržel co nejdéle na nejvyšší úrovni, rád to udělám. Také bych si přál, aby jeden z mých uličníků dělal biatlon a aby to, co se nám teď tady daří, mělo přesah i do období, kdy on bude závodit. Naším cílem je teď především udržet kontinuitu. Nechci totiž mluvit v první osobě. V profesionálním sportu má každý svou úlohu. Neměl by být přehnaně ambiciózní a měl by dobře zastat to, co má dělat. Současný tým, který máme, to chápe.
Úspěchy a medaile nakonec nejsou tak důležité, rozhodující jsou krásné zážitky, ty mají váhu a za těch sedm let – počítám to od Vancouveru, kde to bylo zklamání – jsem jich s biatlonem zažil spoustu. A můj velký dík za to patří sportovcům a celému realizačnímu týmu.
Jeden člověk se na vrchol dostane snad i sám, ale my jich tam teď máme hodně, a to by jeden trenér sám nikdy nedokázal.

Děkujeme za rozhovor.

Ondřej Rybář
(*1978, Budíkov)

Startoval v juniorské biatlonové reprezentaci, později především na univerziádách, během studií na FP TUL (obor tělocvik, zeměpis) a také FTVS UK v Praze dostal nabídku na post asistenta trenéra v českém reprezentačním týmu. Od r. 2009 byl trenérem mužského družstva a šéftrenérem českých biatlonistů. V roce 2014, ve kterém česká reprezentace sklidila mimo další úspěchy pět medailí z olympiády v Soči, od mužského družstva odešel. Unií profesionálních trenérů Českého olympijského výboru byl vyhlášen nejlepším trenérem za rok 2014. Má manželku a dva syny.

 

Další články v rubrice

Zůstaň v kontaktu s univerzitou

T-UNI Univerzitní časopis /
University Magazine

Nepřehlédněte
tipy redakce

dfsf.jpg

Novou kvestorkou TUL je Martina Froschová

Absolventka naší ekonomické fakulty působila posledních 14 let na pozici asistentky kvestora Technické univerzity v Liberci. Zná tedy velmi dobře univerzitní prostředí i příslušnou legislativu.

15. 3. 2024 | Lidé | 542