úterý 25. září 2018   |   O nás   |   RSS   |   Mapa stránek   |   Přihlásit se   |   Kontakt
Úvod > Rubriky > Události > Zemřel pan profesor Kovář, bude nám chybět

Zemřel pan profesor Kovář, bude nám chybět

Zemřel pan rpofesor Zdeněk Kovář, bude nám chybět
Profesor Zdeněk Kovář

V neděli 14. prosince zemřel pan profesor Zdeněk Kovář, bývalý rektor Technické univerzity v Liberci. Ta zpráva nás zastihla naprosto nepřipravené. Vždyť jsme ho – v plné síle a jiskřícího vtipem a dobrou náladou – potkávali na univerzitě ještě před několika dny.

Pan profesor Kovář spojil podstatnou část svého bohatého tvůrčího života s naší univerzitou a nyní, když ve svých 84 letech navždy odešel, zůstane po něm prázdné místo.

Profesor Kovář vždy zastával postoje respektující svobodu a demokracii. Byl nezpochybnitelnou osobností po stránce odborné a pedagogické i po stránce morální. Vždy pevně stál za svým přesvědčením, ale přitom respektoval názory druhých.

Prošel těžkým životním obdobím, když mu přes jeho vysokou odbornost uznávaného experta na spalovací motory komunistický režim po roce 1968 znemožnil pracovat na vysoké škole. Deset let mohl pracovat pouze jako řidič nákladního auta, než směl pracovat v konstrukci podniku Liaz.

Profesor Kovář se na libereckou akademickou půdu vrátil až po listopadu 1989. Byl zvolen děkanem FS a v červnu 1990 rektorem. Jako první svobodně zvolený polistopadový rektor se významně zasloužil o nebývalý rozvoj liberecké vysoké školy. „Profesor Zdeněk Kovář byl zejména v 90. letech výraznou osobností společenského a politického života v Liberci. V oblasti vysokého školství České republiky je nesmazatelně zapsán jako vůbec první předseda České konference rektorů. V rámci této funkce se také zasloužil o přechod z totalitního systému vysokých škol do dnešní demokratické podoby,“ vzpomíná rektor TUL Zdeněk Kůs.

Se smutkem v duši vzpomínám, jak mi pan profesor se skromností jemu vlastní zakázal psát medailony, které by připomněly jeho zásluhy. “To byste mě, dívko, pěkně naštvala,” hrozil mi vždy pan profesor. Všichni ale v jeho okolí i bez medailonů věděli o jeho vzácných vlastnostech, výjimečném charakteru stejně jako o zásluhách o vznik a rozvoj Technické univerzity v Liberci. Všichni přece víme, že pan profesor Kovář byl uznávaným odborníkem, vynikajícím vědcem a inženýrem, který se v průběhu svého pracovního působení na vysoké škole i v průmyslu zasloužil o vývoj a inovaci spalovacích motorů. Nošením dříví do lesa by bylo připomínat kredit pana profesora Kováře jako oblíbeného vysokoškolského pedagoga.

Myslím, že neznám ve svém okolí člověka, který by si pana profesora nevážil.

Budete nám chybět, pane profesore. Čest vaší památce.

J. Kočárková

Zádušní mše za pana profesora Kováře se bude konat v Ruprechticích v kostele sv. Antonína. Datum ještě upřesníme.

Galerie

Další články v rubrice

Diskutujte

Diskuse je otevřena pouze pro přihlášené. Přihlásit se
Zdeněk | 23. 12. 2014

Dovolím si také vzpomínku. Při jednom rozhovoru jsem se zeptal co by tomu řekl, kdybych jej navrhnul na pamětní medaili; odpověděl, že největším oceněním bylo, že mohl dělat této univerzitě rektora. Druhá vzpomínka je velmi čerstvá; když dorazil na schůzku s roztomilou omluvou za zpoždění, zeptal jsem se po chvíli zda se jeho zdraví zlepšilo a na to mi odvětil "Moje tělo je opotřebené úměrně k věku, jako technik to víš a náhradní díly nejsou. Ale o zdraví teď nejde, potřebuju s tebou mluvit o univerzitě". Takových lidí TU opravdu nemáme nazbyt... A závěrem - v dnešní době je takřka zvláštní, že prostými slovy lze vyjadřovat moudré myšlenky a Zdeněk tak mluvil.
Na jeho "Uctivé ahoj, pane" nemohu zapomenout...

milan.svoboda | 23. 12. 2014

Ctnost jako Slunce svítí...
Ač tuto devízu používal již šlechtic Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic v 16. století, myslím, že ji lze vztáhnout i na zesnulého p. prof. Zdeňka Kováře. Setkal jsem se s ním několikrát na zasedáních akademické obce TUL i na schůzích Akademického senátu TUL. Každé jeho vystoupení vzbudilo pozornost jednak sytým hlasem, jednak obsahem. Mnohé poznal a mohl by poučovat. To však nedělal, spíše jen upozorňoval. Stále mám na mysli jeho řeč po volbě posledního rektora, slova, připínající se zřejmě k těžkostem předchozího rektora, totiž že "přijdou různá pokušení, a bude těžké jim odolat..." V den jeho pohřbu mi o něm coby prvním rektoru TUL řekl p. doc. Rudolf Anděl, jeden z prvních proděkanů FP TUL: "Za něj šlo vyřídit všechno. Neexistoval problém, který by nebylo možné vyřešit. A žádné boje nebyly, hlavně ne o peníze." Něco pěkného se skončilo. Zůstalo dobré dílo, myšlenky a vzpomínka na čestého muže. Díky! Milan Svoboda

Jaroslava Kočárková | 17. 12. 2014

Jiří Vacek: Třikrát Zdeněk Kovář

Velice mne zasáhla zpráva o náhlém úmrtí Zdeňka Kováře. Hodnocení jeho vědecké, společenské, pedagogické činnosti, jeho morálních kvalit a mravní síly nechám na povolanějších, zde jen tři drobné osobní vzpomínky.

I. Moje první setkání s tehdy odborným asistentem a tedy kolegou bylo pár dní po mém nástupu na tehdejší VŠST, fakultu textilní, katedru elektrotechniky v únoru 1961. Zavolal mě můj vedoucí katedry prof. Čadil a vysvětlil mi úkol. Požádali ho z katedry pístových strojů o pomoc. Snaží se tam zatěžovat nějaký benzinový motor elektrickou brzdou a stále jim to vypadává.
Trochu jsem se zachvěl obavami, dynamometr, tedy brzdu, jsem sice znal nejen teoreticky, ale i ze skutečného provedení, ovšem jen ve školních laboratořích. Jako dnes si pamatuji, že jsem si vzdal avomet, v té době jediný přenosný měřicí přístroj pro měření proudů i napětí a můstek omega pro měření odporů. Tehdy to bylo to nejlepší na katedře, dnes tyto přístroje vzbuzují jen úsměv nad starými časy.
Odebral jsem se do Áčka , do suterénu, prostor, kde později léta byla truhlárna. Tam mne čekal vysoký štíhlý, od prvního pohledu sympatický kolega, z kterého vyřazovala jakási autorita i pohoda. Já jsem mu uctivě začal koktavě vykat. "Přece mi nebudeš vykat, já jsem Zdeněk!"
Ukázal mi zařízení, popsal závadu. Po dosažní určitých otáček brzda , která měla elektrické řídicí obvody, vypnula. Ukázáno, předvedeno. Chvíli jsem se díval do schématu a pak začal kontrolovat jednotlivé prvky řídicíého obvodu. Jeden vypínač byl přímo na onom elektrickém stroji. Při zatěžování se zkoumaný pístový stroj v určitých otáčkách přímo rozklepal a tu chvění se přenášelo i na elektrický stroj. V tom byl celý problém. Vypínač na zlomek sekundy přerušil obvod.
Provedl jsem jednoduché opatření, blokoval vypínač po dobu rozběhu a zprovoznil ho, až když byly dosaženy požadované otáčky .Vítězně jsem asi po hodině od Zdeňka odcházel a od té příhody jsme si byli docela blízcí. K mému štěstí v budoucnu již odbornou pomoc nepotřebovali a tak moje pověst zručného opraváře nebyla ohrožena.
II. Druhá příhoda byla pro mne velice cenná, protože to bylo ohodnocení mých řidičských schopností. V návaznosti na služební cesty do zahraničí hlásal Zdeněk dvě zásady. Za prvé, kdo někam jede, musí umět jazyk a pokud by měl být odkázán na to, co mu řekne tlumočník, nemá cenu, aby někam jezdil. Sám mluvil francouzsky tak, že na jedné mezinárodní konferenci nechtěli věřit, že není z některé francouzské univerzity. Rovněž jeho němčinu jsme měl možnost poznat jako výbornou. Za druhé v nejbližším okolí, kam počítal nejen sousední státy, ale i celou Střední a Západní Evropu ,si každý cestovatel má odřídit služební auto sám.
Jednou jsme spolu někam jeli, již nevím kam, ale bylo to v rámci republiky a poprvé sami dva. Zdeněk mne vyzval: "Vezmi to!"a ukázal na volant. Uposlechl jsem, ale přece jen jsem si nebyl jistý řídit před takovým perfektním řidičem, jakým byl můj spolujezdec. Ujeli jsme pár kilometrů a Zdeněk prohlásil: ". Jeď, já si chvilku zdřímnu " a usnul. Později jsem se dozvěděl, že to, že se uložil ke klidnému spánku, bylo vysoké ocenění mých řidičských schopností.
III. Cesta spolu s Doc. Rudou |Andělem do Klagenfurtu, celkem kolem 1500 km,
předem jsem přesně organizaci neznal, jen jsme měli domluveno, kde mne v Liberci výprava kousek od mého domova na parkovišti vyzvedne. Auto přijelo, za volantem Zdeněk, uvnitř pouze Ruda Anděl. Zdeněk se na mne obrátil se slovy:
"Vezmeš to hned nebo mám jet kousek já?"
Vyděsil jsem se, protože jsem s řízením nepočítal a neměl sebou řidičský průkaz..
"Neměli bychom zajet ke mně pro řidičský průkaz" namítal jsem.
"Jedem, kašli na to!' zněl pokyn.
Dojeli jsme bez obtíží tam i zpět, a když jsme celou situaci podrobně rozebrali, přišli jsme k těmto poznatkům:
Zdeněk měl průkaz sebou, ale neplatný, chyběla mu vzhledem k věku povinná lékařská prohlídka. Řídil
Rudolf Anděl, měl platný průkaz sebou, ale neřídil, Jiří Vacek , měl platný průkaz, ale ne sebou , řídil.
Dohromady nám třem bylo více než 205 let.
Jiří Vacek

bohda.marvalova | 16. 12. 2014


Ke vzpomínce na pana profesora Kováře patří
ještě to, že jel několikrát ralye Paris - Dakar. Myslím, že to bylo nejméně 2x,
to by věděli jeho kolegové z katedry.
Ono to je to vlastně částí jeho samého, to ježdění na plný plyn.
Na plný plyn také od nás odjel.

 
 
 
 
 
TUL
www.facebook.com/TUL.cz
www.youtube.com/user/TULiberec
T-intra
Český rozhlas sever

Stránky T-UNI vznikly za podpory projektu Copernic, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/31.0059, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

ESF - Investice do vzdělání