Stál na výhybce a převzal fakultu, která na ní stojí také

O.Okamura - kopie.jpg
Zatím se hlavně rozhlíží. Osamu Okamura. Foto: Jana Vašáková Havlíková

ROZHOVOR. Osamu Okamura se první semestr v čele fakulty umění a architektury chce spíše rozhlížet. I tak už začal chystat změnu koncepce ateliérové výuky a také nový doktorský program, který se inspiruje na nejlepších školách v zahraničí. Kromě toho musí řešit generační obměnu na fakultě, na které se po 25 letech existence přirozeným vývojem uzavírá etapa „otců zakladatelů“.  

S jakou představou o TUL jste do Liberce přišel?

Musím se přiznat, že jsem univerzitu jako celek ještě před pár měsíci neznal. Byl jsem v kontaktu jen s fakultou umění a architektury. V minulosti mě sem zvali na přednášky a kritiky, za Bořka Šípka jsem zasedal v Umělecké a vědecké radě fakulty, byl jsem také porotcem studentské soutěže Ještěd f kleci. A registroval jsem novou výstavbu na univerzitě, která proběhla i architektonickými časopisy. Jako šéfredaktor architektonického časopisu ERA21 jsem měl slušný přehled o tom, co se kde zajímavého staví a co se ve světě architektury děje. Ovšem, jaké jsou tu další fakulty a čím se zabývají, jsem začal registrovat až po svém nástupu.

Obstál jste se svou kandidaturou na děkana a ve stejném čase jste uspěl i ve výběrovém řízení do Komise Rady hl. m. Prahy pro umění ve veřejném prostoru. Zdá se, že ve vašem životě byl podzim 2018 zlomovým bodem?

Bylo to vyústění dlouhodobějšího procesu. Spouštěcím momentem mohl být už pobyt v USA přes Fulbrightovo stipendium, kde jsem strávil minulé léto. Bylo to velmi inspirativní – viděl jsem, že v oblasti propagace a vzdělávání v architektuře je možné dělat spoustu věcí. Pro mě to byla výhybka: věnovat se dál šíření a propagaci architektury, tak jak jsem to dělal pět let jako programový ředitel velkých mezinárodních konferencí reSITE, nebo se spíš věnovat akademicko-výzkumné praxi, což souvisí s mým působením na mezinárodní architektonické škole ARCHIP v Praze, kde jsem učil osm let? A v tu chvíli se sešly zmíněné nabídky. Obě zajímavým způsobem doplňují mé další zájmy. Po ČVUT jsem totiž studoval konceptuální tvorbu a multimediální umění na AVU. Kromě architektury a měst se zajímám také o umění a na liberecké fakultě umění a architektury i ve zmíněné komisi se oba směry snoubí. Úsměvné je, že jsem do výběrového řízení do Prahy poslal z časových důvodů stejné CV jako na pozici děkana do Liberce. V tom CV jsem pochopitelně zdůraznil spíše řídicí funkce, což si komise v Praze asi vyložila tak, že usiluji o vedoucí pozici, a udělali mě rovnou předsedou.

Jaké slabiny a výhody fakulty umění a architektury vidíte?

V rámci univerzity vidím dobrý potenciál mezioborových přesahů. Například s fakultou mechatroniky, informatiky a mezioborových studií chystáme projekt, který má zkoumat možnosti digitálního navrhování staveb právě s využitím rozšířené reality, digitální fabrikace a počítačového řízení staveb – například inteligentních budov.

Nevýhodou může být financování. Umělecké obory na menších regionálních školách, kam patří i FUA TUL, mají nejhorší koeficient přepočtu RUVových bodů podle uměleckých výsledků, a tím nejméně peněz od ministerstva. Není to od státu dobrá strategie a myslím si, že bychom měli pracovat na změně.

Za další nevýhodu považuji to, že jsme jedinou uměleckou školou v České republice, která nemá vlastní školní galerii. Galerie DADS tu už čtyři roky není a pokračovatelku nenalezla. Univerzitní galerie by měla ambici přinést nové progresivní tendence ve výtvarném umění i v architektuře nejen do prostředí školy, ale i do Liberce, kde výtvarná scéna není až tak pestrá. Vedle toho je v galerii možné prezentovat umělecké výstupy, které jsou pak navázány na financování z MŠMT, takže galerie přináší hned několik výhod: pro školu, město i umění a opravdu ji tu citelně postrádám. S vedením univerzity už pro ni hledáme vhodné prostory zde na univerzitě, výhledově snad v přízemí budovy G. Alternativně ale budeme hledat i stabilní prostor v centru ve spolupráci s městem a rozvíjet myšlenku nového mezinárodního festivalu technologického umění ve veřejném prostoru.

Na pozici proděkana skončil po vašem nástupu profesor Suchomel, chystáte další změny ve vedení fakulty nebo kateder?

Odchod profesora Suchomela z této pozice souvisí s otázkou nedostatků této fakulty. Naše fakulta byla založena v polovině 90. let a hodně lidí, kteří tenkrát školu zakládali, mezi prvními právě profesor Suchomel, tady byli dodnes ve vedoucích pozicích. Škola je jejich dítě, hodně za ní bojovali, je to pro ně i věc osobního vztahu, ale dnes už jsou třeba 80níci.

Profesor Suchomel projevil přání, že by rád roli proděkana už předal někomu mladšímu. Ale bude i nadále členem Umělecké a vědecké rady naší fakulty, za což jsem velmi rád.

Fakulta evidentně dospěla k bodu transformace a já to vnímám i jako možnost se zamyslet, kam má ta škola směřovat dál a s jakým týmem lidí. Naštěstí mnoho lidí, kteří tu jsou, jsou velmi zajímaví, dosáhli výsledků a jsou to i celorepublikově významné kapacity a významní tvůrci, což je skvělý základ.

Zároveň se ale potýkám s nedostatkem habilitovaných odborníků, chtěl bych jich tu mít více, ale v oblasti architektury obecně nejsou a nikdo nepřipravoval to prostředí tak, aby na naší fakultě byli více zastoupeni. Na druhou stranu bych se tu pak asi ani nestal děkanem, protože by tady byla spousta domácích kapacit, které by školu plynule převzaly.

Pozici proděkana pro vědu a výzkum nyní nově zastává Saman Saffarian, sám ještě student – doktorand, je to odpovídající náhradník?

Profesor Suchomel je jediným profesorem v oblasti architektury a urbanismu v celém Libereckém kraji. To jen dokládá výjimečnost lidí, kteří u nás na škole působí a za které jen těžko mohu najít adekvátní náhradu. I v českém kontextu je těžké najít další osobnost takového kalibru. Tak jsem se na to podíval z druhé strany. Hledal jsem, kdo z lidí, kteří tady jsou, mají drive v oblasti výzkumu a velké zkušenosti se spoluprací v mezinárodních týmech. Saman Saffarian je architekt, který vystudoval ve Vídni, dlouho působil a vypracoval se ve špičkovém ateliéru v Londýně u Zahy Hadid a teď dokončuje doktorát ve Stuttgartu na ITKE, což je institut pro digitální navrhování světového renomé. Je velmi mladý, ale je nadprůměrně zkušený v oblastech, které budou pro naši školu klíčové. Také má obrovskou chuť to dělat a to je pro mě důležité.

Chystáte nový doktorský program, jaký?

Program chceme zaměřit na využívání nových technologií v architektuře a urbanismu. Naše fakulta je na technické univerzitě a rádi bychom využili skvělého technického a vědeckého zázemí, kterým univerzita disponuje. Takových pracovišť není zas tak moc. Během jara šest z nás vyrazilo na týdenní studijní stáže na nejlepší evropské školy v této oblasti: jsou to Polytechnika Miláno, Porto, Bartlett v Londýně, architektura v Helsinkách, Univerzita v Kentu a já jsem byl na ETH v Curychu. Bylo to pro mě inspirativní. Je to velká škola, na které působilo nebo působí 21 nositelů Nobelovy ceny, přitom typem vybavení se až tak moc neliší od toho, co máme tady.

V čem je tedy zásadní rozdíl?

Především v tom, že Švýcaři hodně investují do lidí. Vybavení můžete mít jakkoliv nákladné a špičkové, když ale nezaplatíte lidi, nic s tou technikou neuděláte. To je trochu naše bolest: jak zaplatit špičkové lidi z architektury, kteří by přišli učit na školy a nebrali to přitom jako charitu? Doktorand ve Švýcarsku dostane takové stipendium, že s ním byť skromně, ale vyžije, a to i v Curychu, což je nejdražší město v Evropě. Může se pak na 100 % věnovat jen škole a být tam po ty tři roky od rána do večera se všemi kolegy a věnovat se jen výzkumu a výuce. To u nás člověk z doktorandského stipendia nevyžije v žádném případě, musí mít jiné zaměstnání a to ho odvádí od studia. Chceme to nastartovat i na naší fakultě, ideálem v našich podmínkách je zapojit mladé lidi více do dlouhodobě trvajících grantových projektů, aby byli po materiální stránce lépe zajištění a aby pro ně bylo atraktivní nějaký rok tady s námi být a naplno se zapojit do práce.

Kdy bude nové doktorské studium otevřeno?

Příprava nového doktorského programu souvisí s projektem na dostavbu budovy F, kde má vzniknout laboratoř pro 3D tisk, ale i pro práci s „klasičtějšími“ materiály jako dřevo, kov nebo beton. Stavební část by se měla realizovat příští rok do zimy. Zároveň celý studijní program chystáme pro akreditaci a právě nyní [rozhovor jsme dokončovali v červnu 2019, pozn. red.] všechny podklady posíláme do naší Umělecké a vědecké rady, univerzitní Rady pro vnitřní hodnocení a pak akreditační komisi. Když se to dobře sejde, tak v příštím akademickém roce můžeme vypsat přijímací řízení a v roce 20/21 bychom tu měli první studenty.

Sám pocházíte z česko-japonské rodiny, nový proděkan Saffarian z česko-íránské, mluvíte o inspiracích na zahraničních školách, budete se snažit fakultu více otevřít světu?

To je má cesta. Už osobním nastavením a osobní historií jsem snad v tom dobrém slova smyslu světoobčan a pokládám za samozřejmost, že svět je propojený a že člověk dokáže pracovat napříč kontinenty bezešvým způsobem. Ale zrovna v této oblasti by to bylo jen nošení dříví do lesa, protože naše fakulta je se světem už velmi propojená. Například proděkanka pro zahraničí Zdeňka Němcová Zedníčková léta pěstuje dobré vztahy s Japonskem a pořádá tu každý rok workshopy se špičkovými japonskými architekty. Máme spolupráci se školami v Chile, s Wroclavskou polytechnikou a mnoha dalšími. Naši studenti se účastní mezinárodních soutěží a za zkušenostmi neváhají vyrazit do Londýna nebo na Tchaj-wan. Navíc Fakultu architektury, dnes umění a architektury, zakládal profesor Suchomel na modelu Michiganské univerzity v americkém Ann Arbor. To je ten náš velký ateliér a společný otevřený pracovní prostor. Tato škola má tak vlastně už v genech napojení na svět, touhu inspirovat se v tom nejlepším ve světě a spolupracovat se světem. Mohu a chci tento potenciál podporovat a rozvíjet dál.

Povedete výhledově nějaký ateliér nebo výuku na své fakultě?

Určitě, pouze v tomto kalendářním roce ještě musím dokončit další velké běžící projekty v Praze. Velmi se ale už na výuku těším.

Tím pádem na ARCHIPu s výukou skončíte?

Na ARCHIPu jsem po vzájemné domluvě své působení se zimním semestrem po mnoha letech skvělé spolupráce ukončil. Současně jsem požádal rektorku Reginu Loukotovou, vzhledem k jejím velkým zkušenostem s mezinárodním vzděláváním u nás, jestli by se mohla stát členkou nové Umělecké a vědecké rady naší fakulty. Jsem rád, že mou nabídku přijala.

Děkuji za rozhovor.

Radek Pirkl

Ing. arch. MgA. Osamu Okamura
(*1973)

Narodil se v Tokiu české matce a japonskému otci, v Praze žije od tří let. Absolvoval architekturu na ČVUT a na AVU konceptuální tvorbu, sedm let byl šéfredaktorem časopisu o architektuře ERA21, pět let programovým ředitelem mezinárodní konference o městském plánování reSITE, přednášel na soukromé pražské vysoké škole Architectural Institute in Prague – ARCHIP. Od února roku 2019 je v pořadí pátým děkanem Fakulty umění a architektury, která byla při Technické univerzitě v Liberci založena roku 1994.

 

Rozhovor s Osamu Okamurou můžete číst také v tištěném T-UNI 360 (číslo červen 2019). V PDF verzi v archivu zde. Str. 6–7.

Další články v rubrice

Zůstaň v kontaktu s univerzitou

T-UNI Univerzitní časopis /
University Magazine

Nepřehlédněte
tipy redakce

dfsf.jpg

Novou kvestorkou TUL je Martina Froschová

Absolventka naší ekonomické fakulty působila posledních 14 let na pozici asistentky kvestora Technické univerzity v Liberci. Zná tedy velmi dobře univerzitní prostředí i příslušnou legislativu.

15. 3. 2024 | Lidé | 540