S uměleckým sklářem o limitech online výuky, japonské zkušenosti i nejlepším pivu

Václav Řezáč tři roky tvořil, vystavoval a učil jako hostující profesor na Toyama Institute of  Glass Art v Japonsku. Foto z výstavy v Gallery O2 v Kanazawa: archiv Václava Řezáče
Václav Řezáč tři roky tvořil, vystavoval a učil jako hostující profesor na Toyama Institute of Glass Art v Japonsku. Foto z výstavy v Gallery O2 v Kanazawa: archiv Václava Řezáče

Sklář Václav Řezáč se dokázal prosadit v Japonsku, kde tři roky učil, tvořil a vystavoval. Už rok je tento průkopník nové sklářské metody posilou naší katedry designu na fakultě textilní. V rozhovoru vzpomíná na „vražedné“ tempo japonských studentů, podporu, jaké se absolventům dostává od města nebo nejlepší pivo, jaké kdy pil. Komentuje také meze výuky uměleckých předmětů přes počítač a představuje své vize, jež by rád přenesl do ateliérů TUL.

Jak hodnotíte rok, co na katedře disignu fakulty textilní učíte?

Výuku jsem v březnu začal karanténou, protože jsem se v té době vrátil z Japonska, kde jsem se byl po půl roce podívat na závěrečné práce svých studentů. Netušil jsem, jak symbolická karanténa to bude (úsměv). Kvůli těm mnoha omezením jsem téměř neměl šanci poznat nejen studenty, ale ani školu a nové kolegy z katedry designu. Přes to všechno vidím světlo na konci koronavirového tunelu. Protože studenti jsou skvělí a pracovití a kolegové na katedře milí a flexibilní.

Jak se vlastně epidemická omezení promítají do umělecké práce a komunikace se studenty?

Je to obtížné. Nevidíme odstíny barev, jemné tóny, které se ve světle mění. Jsme ochuzeni o smyslový prožitek, o jemnosti tvořící celek. Virtuální výukou není možné číst nonverbální projev těla. Nemůže to nahradit osobní setkání. Nemluvě o výuce řemesla v dílnách.

Co považujete na online výuce za nejobtížnější?

Naladit se skrze počítač na prožívání ideje studenta tak, abych mohl správně rozpoznat nebo porozumět jemným vláknům jeho talentu a pak jej mohl citlivě navést správným směrem. Bohužel, žádným technickým prostředkem nelze tento vzájemný vztah plně zprostředkovat ani nahradit. Jen pro dokreslení. Měl jsem možnost vyzkoušet si program vytvořený pro vizuální umělce na platformě virtuální reality. I když jsem maloval a sochařil v neomezené míře, přesto se po několika minutách nedostavilo tvůrčí opojení. Chyběl haptický zážitek ze sochařské hlíny a měkkosti materiálu, nemohl jsem rozetřít barvu prsty. Velice podobné to je při online výuce. Smyslové zkušenosti nelze zprostředkovat digitálními daty.

Dostávají se vůbec studenti do ateliérů?

V tuto chvíli mohou studenti v omezené míře navštěvovat dílny. To považuji za velmi důležité.

Jaké dovednosti nebo vize chcete studentům předat?

Položím vám otázku. Co to je umění? Umět věci měnit? Nebo to je nějaký dovednostní um věci vyrobit? Nebo umět věci vidět, dát jim zvýrazňující formu a podtrhnout tak určitý jev v našem životě… umět dát věcem význam? Nebo vytvářet něco umělého? Chci vést skrze dialog a otázky studenty k citlivému reagování na okolní svět. Pomocí tvůrčího procesu objevovat nové a zároveň se přibližovat k sobě samým. Tak jako se básník vyjadřuje ve verších, tanečník pohybem těla, my se vyjadřujeme pomocí obrazů, soch, plastik nebo kresbou. S tím souvisí znalost řemesel. Především u skla znalost technik a technologií. K té je povedu v rovnováze s jejich uměleckými ambicemi. Chci, aby si studenti, když přijedou na jinou školu nebo někam do dílny, uměli poradit se zhotovením svého projektu a měli úctu k řemeslu či k řemeslníkovi.

 

Vznikla už během vašeho působení na univerzitě studentská díla, jejichž autoři mají potenciál se jednou prosadit?

Koronavirová pandemie prodloužila harmonogram realizací studentských prací. Stále pracujeme na dokončení. V polovině února probíhají obhajoby semestrálních prací. Musíme si uvědomit, že téměř všichni studenti poprvé pracují se sklem, a proto mají před sebou ještě dlouhou cestu. Těším se na jejich práce.

Tři roky jste žil a pracoval v Japonsku. Přes síto výběrového řízení jste se v roce 2016 dostal na Toyama Institute of Glass Art, což je mezinárodně uznávaná škola s akreditací vysoké školy. V čem tkví hlavní rozdíl oproti našemu vzdělávacímu systému?

Na škole mohou být studenti starší 19 let, co mají po ‚maturitě‘ a úspěšně absolvovali talentové zkoušky. TIGA je v podstatě tvůrčí laboratoř, kde je možné udělat téměř cokoliv. Je to dáno vybavením školy a především minimálním personálním obsazením. Proto se každý s každým velmi dobře zná a škola je tak jakousi velkou rodinou. Největší rozdíl oproti situaci u nás je asi v tom, že výuku řídí učitelé, kteří jsou zároveň i dílenští. To znamená, že to, co vyučují, musí umět i zhotovit.

Jak běží výuka?

V pondělí se studenti učí sedm a půl hodiny foukání na huti, v úterý se učí sedm a půl hodiny brousit sklo a další studené techniky, ve středu se stejně dlouhý čas učí zhotovit skleněnou tavenou plastiku. Ve čtvrtek a v pátek mají volitelné předměty, mezi které patří sváření a opracování kovu, modelování, vitráže, šperk práce na kahanu.

Teoretické předměty nemají?

Mají je každé dva víkendy v měsíci. Například dějiny umění, dále vše o skle – historie až současnost a technologie skla. Škola také zve externí přednášející z řad umělců, vědců a performerů. Jednou v roce se škola na týden uzavře. Všichni se věnují údržbě technického zázemí. To znamená, že studenti opravují například brusičské stroje, pece na huti, pece pro tavenou skleněnou plastiku a podobně. Vše do šroubku rozeberou, zkontrolují, vymění a zase pod dohledem starších studentů sestaví dohromady. Dvakrát do roka se uskuteční třítýdenní workshop na určité téma, které nemusí vždy přímo souviset se sklem. Za mého působení se podařilo pozvat grafičku a pedagožku na SUPŠS v Železném Brodě Zdenu Huškovou. Vedla úžasný workshop grafiky.

Jak dlouho studium trvá? A jak teď zpětně hodnotíte japonské studenty?

Studium je na dva roky. Poté škola nabízí další dvouleté studium zaměřené na hlubší studium sklářského umění, tak zvaný Advanced Research Studies program of glass art. Jistě si dovedete představit, co vše se musí student v tomto koncentrovaném studijním koktejlu naučit. Je to výborná škola pro život. Podobnou návaznost na životní praxi bych uvítal i v našem vysokém školství. Protože si studenti studium platí, velice se snaží a intenzivně pracují, aby získali řemeslné dovednosti a zároveň měli všeobecný přehled. Značná část absolventů školy jde pracovat do sklářských studií, menší část pokračuje ve studiu na jiných uměleckých univerzitách. A ta nejmenší část si zakládá vlastní studia.

 

Podporuje nějak město mladé umělce?

V Toyama funguje zajímavý systém na podporu sklářského řemesla a umění. V sousedství školy stojí městem postavené sklářské studio v němž provozují huť, brusírnu, pece na výpal barev a tavenou plastiku. Součástí je i obchod se sklem. V těchto dílnách pracují převážně absolventi školy TIGA. Je také možné si tyto dílny pronajmout za neuvěřitelně nízkou cenu. Například hodina pronájmu hutě stojí v přepočtu 900 korun. V Čechách zaplatíte minimálně 5500 korun za hodinu. Provoz studia částečně dotuje město. Ve výsledku tyto nízké ceny zajištují dobré výrobní podmínky pro mladé umělce a řemeslníky, kteří se do Toyama stěhují a zakládají rodiny. Tito zde utrácí peníze a odvádí zpátky městkou daň do pokladny radnice. Je to velice chytrý a dlouhodobě udržitelný koncept.

Měl jste v Japonsku čas i relaxovat a třeba cestovat?

Ano. Ve volných dnech jsme se ženou a dvěma dcerami cestovali v okolí Toyama. Navštívili jsme řadu měst, nebylo tam daleko k moři ani do hor. Po odletu ženy a dětí jsem relaxoval tvůrčí prací. Trávil jsem od rána do večera ve školních dílnách. Také bylo příjemné se vidět s kamarády cizinci, žijícími v Japonsku. Poslední rok jsem se poznal s Jiřím „Koťasem“ Kotýnkem. Vaří v Japonsku své pivo KOBO Brewery, za které získává mezinárodní ocenění. Dovedete si představit, jak jsme spolu a u čeho relaxovali (smích). Bylo to nejlepší pivo, jaké jsem kdy pil.

Když mluvíme o pití, co jídlo? A jaký kulturní rozdíl vám v této souvislosti nejvíc utkvěl v paměti?

Kdo neochutnal japonské jídlo, tak nemůže pochopit. Jídlo je excelentní. Japonci jídlo připravují s obrovskou pečlivostí a láskou. A na ten překvapivý rozdíl si pamatuji. Žena si jednou objednala vepřový řízek a zeleninový salát. Dostala ale misku nudlovo-zeleninové polévky a na hladině plaval klasický smažený vepřový řízek. No, moc ji tehdy nepotěšili (smích).

Naučil jste se za tu dobu vy, potažmo vaše děti řeč?

Naučil jsem se fráze, se kterými jsem si občas vystačil. V TIGA jsem vyučoval v anglickém jazyce. Dcery to měly daleko těžší. Byly vrženy do japonštiny rovnýma nohama bez jakýchkoliv příprav.

Jaký zvuk a renomé mají v Japonsku čeští skláři?

V devadesátých letech minulého století měli čeští skláři v Japonsku obrovské renomé, a to díky skleněné tavené plastice a broušenému sklu, které reprezentovala převážně Libeňského škola. Dnes nicméně tato technika není ničím výjimečná, protože se vyučuje po celém světě. S tím souvisí i znalost a podpora českého skla japonskými kurátory. Osobně se znali a navštěvovali. Důvěra v kvalitu českých sklářů podpořilo založení školy v Toyama, kde se na jejím vybudování a vývoji podíleli čeští výtvarníci Pavel Janák, Vladimír Klein a další. S těmito informacemi jsem přijížděl do Japonska. Ale následně mne překvapil velice silný obdiv k americkému studiovému foukání skla. To je téma na delší povídání.

Jak ty tři roky v Japonsku hodnotíte?

Byla to krásná životní zkušenost. Kromě toho, že jsme se toho s rodinou o sobě mnoho naučili, poznali jsme nové přátele a uvědomili jsme si, odkud pocházíme a co je to život v Čechách. Z pohledu umělce jsem se v tvorbě posunul o několik tisíc kilometrů.

Je něco, v čem byste rád při výuce na katedře designu navázal na práci v Japonsku? A máte vůbec vzhledem ke svým pedagogickým povinnostem čas na vlastní tvorbu?

V Japonsku mi s tvorbou pomáhali studenti. Například jsme společně vyráběli formy. Díky tomu se něco nového naučili. V tomto duchu bych rád pokračoval i tady na TUL. A čas na vlastní tvorbu si udělám, i kdyby čert na zemanovi jezdil (smích). Aktuálně pokračuji v započaté práci z Japonska – v tvorbě skleněných plastik vytvářených spojením dvou technik – skleněné tavené plastiky a hutního skla. Zjednodušeně řečeno, tavením skla ve formě a broušením zhotovím plastiku, tak zvanou tavenici, kterou následně poliji žhavou skleněnou hmotou. Pokud je mi známo, jedná se o první průkopnickou metodu spojení těchto dvou technik v Čechách i ve světě. Ve studiu R. Baňase vytvářím také novou kolekci sklenek, zároveň se sklárnou Jílek spolupracuji na vytvoření nových souborů nápojového skla.

Jak vidíte budoucnost českého skla?

Na budoucnost českého skla nepohlížím, ale raději se sklem dělám. A dělám ho s lidmi, na které je spolehnutí. Nic víc, nic míň.

Adam Pluhař

MgA. Václav Řezáč  

(*1977 v Plané u Mariánských Lázní)

Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě, obor hutní tvarování skla pod vedením Iva Buriana a Ronyho Plesla. Vystudoval také Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér skla u prof. Vladimíra Kopeckého.

Je výraznou osobností mladší generace autorů ateliérového skla. Koncept jeho tvorby plastik je postaven na spojení dvou sklářských technik – na propojení hutního skla a tavené skleněné plastiky v jednom díle. Kromě volné tvorby ve skle se Řezáč věnuje navrhování nápojového skla. Je autorem projektu, jehož cílem je propojit svět vidících se světem nevidomých prostřednictvím dekoru sklenic s Braillovým písmem.

 

Další články v rubrice

Zůstaň v kontaktu s univerzitou

T-UNI Univerzitní časopis /
University Magazine

Nepřehlédněte
tipy redakce

dfsf.jpg

Novou kvestorkou TUL je Martina Froschová

Absolventka naší ekonomické fakulty působila posledních 14 let na pozici asistentky kvestora Technické univerzity v Liberci. Zná tedy velmi dobře univerzitní prostředí i příslušnou legislativu.

15. 3. 2024 | Lidé | 535