„Vnitřní svoboda a kontakt se světem, to jsou parametry naší fakulty“

Funguje fakulta i po dvaceti letech podle představ, které jste do ní vkládali na začátku?

Došlo k nějakým posunům. Už na začátku jsem pro fakultu vymyslel slogan „malá-otevřená-dynamická“. Malá počtem lidí, což umožňuje snazší osobní i odborný kontakt, poskytuje to vstřícnější prostředí pro všechny, pro studenty i pro vyučující. Otevřená novým lidem, novým myšlenkám. Za žádnou cenu jsem nechtěl, aby fakulta byla regionální. S otevřeností souvisí i to, že jsem od začátku prosazoval, aby se měnili vyučující. Dynamičnost spočívala v tom, že jsem chtěl školu aktivní, která se bude projevovat akcemi nejrůznějšího typu. Zdálo se, že ten požadavek „malá“, bude nejsnazší, dneska to ale vůbec není pravda, protože fakulta bobtná. Má to svoje racionální důvody, zejména finanční. Kromě studijního programu Architektura a urbanismus máme další dva studijní programy, to je Výtvarné umění a Design, které s sebou nesou zcela logicky další studenty. To je výrazná kvantitativní i kvalitativní změna. Pořád si ale myslím, že i do budoucna by mělo být snahou vedení nenechat fakultu přerůst. I díky tomu, že jsme byli a stále jsme malí, si můžeme pečlivě naše studenty vybírat. Do prvního ročníku bereme na architektuře asi třicet lidí a převis uchazečů je stále několikanásobný.

Nabízí i dnes liberecká fakulta architektury něco, co jiné fakulty nabídnout nemohou?

Když jsme tu školu založili, existovalo u nás pět institucí, které v nějaké formě nabízely studium architektury. Dnes je jich včetně nás deset. Scéna, se kterou se srovnává každý architekt a každá škola, je mnohem širší a pestřejší. Pořád jsme ale odlišní od řady jiných škol, hodně to souvisí s těmi základními parametry, o kterých jsem před chvílí mluvil. Ne, že by ostatní školy takové kvality také nesledovaly, ale myslím, že tou konstelací profilu a velikosti nemáme srovnání v českém i širším kontextu. Existují malé školy, například AVU v Praze, kde studuje asi desetina studentů, co máme my. Existuje srovnatelně velká UMPRUM v Praze, která ale nabízí více oborů studia, a pak tu existují už jen velké fakulty při technických školách, které jsou zas mnohem větší.

Zmínil jste, že fakulta architektury by neměla být regionální, proč?

Architekturu je třeba studovat v prostředí, které je co nejvíce otevřeno vlivům světa. Ve vztahu k architektuře vnímám globalizaci jako podnět, ne jako omezení. Není to jen moje interpretace a podle mě platí plně. Dnes všichni vědí o všech a jakékoliv myšlenky a trendy se šíří pomocí různých médií okamžitě, takže je zbytečné snažit se o nějakou do sebe uzavřenost nebo regionálnost. To konvenuje i s myšlenkou SIALu, který se snažil prokopnout dveře z komunistického omezení do světa, usiloval o vnitřní svobodu a kontakt se světem, což jsou také parametry této školy.

Jaké má fakulta plány a záměry do nejbližších let?

Usilujeme o akreditaci doktorského studia, to nám chybí, a také navazující procedury, habilitační a jmenovací řízení. Také doufáme, že se nám finančně podaří udržet existenci, protože věci, které děláme a rádi bychom dělali, jsou přeci jen nákladné. Ale vždy se nám dařilo získávat granty a další peníze, jiná cesta pro nás asi není. Hodně si slibuji od fungující organizace našich absolventů x-fatul, která se snaží propojovat naše absolventy s fakultou. A také doufám, že se podaří udržet ten elán a svěžest, které jsou pro fakultu charakteristické.

Před založením liberecké fakulty jste prakticky neučil, jak jste se sžil s rolí přednášejícího?

V roce 1991 jsem odučil jeden semestr ve Spojených státech, to byl vůbec můj první seriózně odučený semestr. Byl jsem 25 let praktikující architekt a nemyslel jsem si, že bych měl dělat něco jiného. Nikdy jsem si nemyslel, že budu vysokoškolský učitel. Nepoužíval bych u sebe pojem přednášet, se studenty se bavím. Pro mě je ideál diskuze nad problémem. Je to pro mě velmi přínosné, protože jako starší a zkušenější kolega jsem nucen korigovat svou zkušenost a dívat se na svět očima mladých, a to je úžasná věc.

Děkujeme za rozhovor.