Antonín Martínek vystudoval v roce 1962 Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. V roce 1967 legálně vycestoval na pozvání University of Waterloo do Kanady. Po lednu 1968 neuvěřil v perspektivu Pražského jara, a do České republiky se už proto nevrátil. Za nedovolené opuštění republiky byl odsouzen ke 2,5 roku vězení. Letos - 2. října – mu ministr zahraničních věcí a místopředseda vlády ČR Jan Kohout předal v Černínském paláci v Praze Cenu Gratias Agit na doporučení třech českých univerzit - Karlovy univerzity v Praze, Technické univerzity v Liberci a Slezské univerzity v Opavě. Jedná se o velmi prestižní cenu. Uděluje se osobnostem nebo organizacím, které se výrazným způsobem podílejí či podílely na šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. V roce 2003 udělil děkan Fakulty strojní Technické univerzity v Liberci panu Martínkovi pamětní medaili FS TUL u příležitosti oslav 50. výročí založení univerzity jako uznání práce vykonávané ve prospěch univerzity od roku 1989.
S cenou Gratias Agit není spojena žádná finanční odměna. Jaký to byl pocit, převzít takovou cenu?
Hřejivý a nesmírně milý. Když jsem po roce 1968 pomáhal krajanům, kteří přišli do Kanady, a když jsem se pak v roce 1989 aktivně zapojil do pomoci českým vysokým školám, nikdy mě nenapadlo, že za to něco dostanu. Ale každého potěší, když mu někdo poděkuje za to, co dělal pro druhé. Znamená to pro mě víc, než peníze.
Jako člen místniho výboru odbočky Kitchener- Waterloo, a později národního výkonného výboru Československého národního sdružení v Kanadě, jste pomáhal českým a slovenským občanům, kteří opustili Československo po srpnu 1968. V čem ta pomoc spočívala a proč jste se odmítl do tehdejšího Československa vrátit?
V roce 1968 nebylo v Kanadě nejmenších pochyb o neúspěchu Pražského jara. Kolegové z vysoké školy mně psali, abych se vrátil, že přicházím o historický okamžik změny režimu a že mě navrhnou do parlamentu. Já ale tehdejší hnutí považoval za amatérskou a romantickou záležitost a v podstatě jsem ten katastrofický konec čekal. Bezprostředně po sovětské invazi do Československa přišlo do Kanady na 19 tisíc českých a slovenských emigrantů. Často mně z kanadského imigračního úřadu v Kitcheneru volali, abych u sebe nechal přespat na pár dní nějakou rodinu, které jsem potom následně pomáhal vyřizovat potřebné dokumenty. Sdružení poskytovalo emigrantům také finanční pomoc, pomáhalo českým a slovenským umělcům a angažovalo se při vydávání českých a slovenských novin. Kanadská vláda respektovala Československé národní sdružení jako organizaci vyjadřující trvalou opozici komunistickému režimu v Československu. Ale upřímně řečeno, vzhledem k tvrdé normalizaci po roce 1968 se mě často zmocňovala beznaděj, že se nic nezmění.
A pak přišel rok 1989. Ten jste už nepovažoval za amatérský romantismus?
Rok 1989 znamenal nesmírnou inspirující a oživující injekci do mého organismu. Fakt jsem měl pocit, že to dobře dopadne. Pamatuji si, jak jsme s bratrem kolem 17. listopadu 1989 v Kitcheneru sledovali zprávy v kanadské televizi, skákali radostí a otevírali všechny lahve, které jsme doma našli. Hned na jaře 1990 jsem přijel do Liberce a měl jsem zde na vysoké škole přednášku. A viděl jsem, jak se tady volněji dýchá. V létě 1990 jsem zorganizoval po návštěvě tehdejšího ministra školství Milana Adama v Kanadě, konferenci akademických představitelů kanadských, českých a slovenských vysokých škol na zámku Štiřín u Prahy. Konference se zúčastnilo přes 60 účastníků. Myslím, že konference položila základy pro otevřenou spolupráci akademických institucí v obou zemích. V letech 1991- 1993 jsem byl zodpovědný za vypracování a řízení největšího vzdělávacího projektu mezi Kanadou a ČSFR. V rámci tohoto projektu se realizovala návštěva zhruba třiceti českých a slovenských expertů na kanadských univerzitách, v průmyslových podnicích a vládních organizacích, a připravily speciální semináře pro více než 1200 odborníků v Československu. Projekt byl z větší části finančně podpořen kanadským ministerstvem zahraničních věcí, a pak řadou českých a slovenských organizací.
Zkrátka začalo se blýskat na lepší časy. A to i na akademické půdě, kde jste se také angažoval a pokud vím stále angažujete?
Za velmi zajímavou a užitečnou činnost považuji práci Kanadského fondu pro české a slovenské univerzity, který jsem jako prezident řídil v letech 1992 a 2001. Fond vzniknul na základě doporučení prezidenta Václava Havla, jeho prvními patrony byli Tomáš Baťa a Josef Škvorecký. V současné době spolupracuji s Technickou univerzitou v Liberci na realizaci projektu “Transatlantic Exchange Partnership“. Projekt spojuje tři kanadské polytechniky a univerzity se třemi univerzitami v EU za účelem vyvinutí inovační metodiky výuky inženýrských oborů a studijní výměny vysokoškolských studentů na inženýrských fakultách.
V rámci tohoto projektu se tři studenti z Liberce před nedávnem vrátili z osmiměsíčního studijního pobytu v Kanadě. Nezklamali vás čeští studenti?
Zeptejte se mojí ženy. Ta se do libereckých studentů doslova zamilovala. Všichni zvládli všechny zkoušky v termínech a jejich vystupování vzbuzuje mezi Kanaďany obdiv. Přiznám se, měl jsem trochu strach, aby hned u zkoušek „nevybouchli“. Ale ne. Jsem na ně hrdý. Jsou to perfektní reprezentanti nejen liberecké univerzity, ale celé ČR.
Jsou rozdíly mezi českými a kanadskými studenty? Zajímají se kanadští studenti více o věci veřejné?
Rozdíly jsou. Kanaďani se také moc nestarají o politiku, ale protože si připlácejí na studium, jsou více kritičtí a náročnější vůči svojí univerzitě. Říkají: my jsme zákazníci a chceme kvalitní servis. Nebudeme-li spokojeni, odejdeme. A univerzity si svých studentů váží.To neznamená, že se jim ustupuje a dávají zkoušky zadarmo. Na kanadských univerzitách sice nejsou ústní zkoušky, které se tam považují za neobjektivní, ale na druhé straně si žádný student nedovolí při písemných testech opisovat. Jednak je pod pozornou kontrolou pedagogů a jednak za opisování hrozí okamžité a nekompromisní vyloučení ze studia. Víte, neplacené vzdělání je špatné. Snižuje míru zodpovědnosti na straně studentů i kantorů. Ti druzí se tady často věnují více vědeckému bádání, než přípravě studentů. To není dobré. Je to stejné jako s bezplatnou zdravotní péčí. Zeptejte se lidí, jakou mají zodpovědnost za svůj zdravotní stav, proč kouří, přejídají se a v neúnosné míře konzumují alkohol, a potom čekají, že to za ně někdo vyřeší bez jejich přičinění?
Když jste měl v listopadu 1989 takovou radost, jak se díváte na současnou českou politickou scénu? Sledujete ji?
Sleduji ji velmi pečlivě a často jsem nešťastný. Já vím, že na moje představy nemusí být nikdo zvědavý, ale vážně trpím nedostatkem kulturnosti politického života a sprostotou jazyka politiků . Vadí mi ti neotesaní a hrubí dravci, kteří se derou dopředu bez morální povinnosti k národu a jen ve prospěch vlastního zájmu. Podobné to je s kulturou v obchodním jednání a v jednání s kýmkoli. Chybí tady zdvořilost a slušnost chování. Připomíná mi to někdy Divoký západ. Národ by se měl rychleji zbavit vlivu zapšklých bolševiků, kteří nekorektní kritikou zhoršují zdejší společenské klima. Oni mlčí o tom, co bylo za jejich vlády špatné, ale navádějí lidi, aby prosazovali svoje právo na to či ono bez ohledu, zda je to pro stát únosné. Zdá se, že propagují heslo „čím hůře , tím lépe“, aby odvrátili pozornost od své vlastní katastrofální minulosti. Divím se, že je tady vůbec někdo poslouchá. Věřím ale, že vývoj bude pozitivní.
Takže nad námi nelámete hůl?
Ale vůbec ne. Naopak. Mám tendenci být k tomu neřádstvu tak trochu tolerantní. Vždyť je to teprve 20 let, kdy skončil úděsný balast komunismu. Národ se učí a kultivuje. Mladí lidé mají šanci věci změnit. Je to do určité míry přirozený vývoja já myslím, že dalších 20 let bude stačit.
Děkuji za rozhovor
J. Kočárková
