Jediná Anna to přežila. Osud její rodiny připomínají Stolpersteine

Tallin 1943. Anna v horní řadě druhá zleva. Snímek z publikace Tm.jpg
Tallin 1943. Anna v horní řadě druhá zleva. Snímek z publikace Terezínské studie a dokumenty, nakl. Academia, Praha 2001.

Možná jste na pořízení „kamenů zmizelých“, které jsou nyní zasazeny před jednou vilou nedaleko kampusu, přispěli. Znáte příběh rodiny, který kameny připomínají?

Kamenů je pět, za každého člena rodiny advokáta Jaroslava Rosenbacha jeden. Válku přežila pouze dcera Anna. Její příběh i příběh vily Rosenbachových rekonstruoval Ondřej Sladký, student katedry historie, a nyní se s námi o něj podělil.

Život jako sen. Jen do roku 1938

A je to příběh, který v sobě nese výpověď o zlu, o tom, co člověk vydrží, a také o absurdnosti doby. Jeho středobodem může být vila, kterou si nechal postavit Jaroslav Rosenbach, člověk vzdělaný, který byl soudním tlumočníkem z češtiny, ruštiny a němčiny a který měl v Liberci svou advokátní kancelář. Jeho žena Blanka pocházela z právnického prostředí a překládala z francouzštiny a angličtiny. Rosenbachovi měli tři děti: Karla, Heřmana a Annu.

„Způsobem života a založením patřila rodina bezesporu mezi intelektuální elitu prvorepublikového Liberce,“ říká Ondřej Sladký. Svou pokrokovost prokázali i sídlem, které si nechali v letech 1931–1932 postavit. Funkcionalistickou vilu v dnešní Bendlově ulici jim navrhl známý pražský projektant Berthold Schwarz.

V roce 1938 pod vlivem sílících antisemitských nálad ještě před tzv. Mnichovskou dohodou rodina vilu a Liberec opouští a nachází útočiště v malé vsi Libníkovice ve východních Čechách, kde zůstává až do července 1942.

„Rosenbachovi byli podle současných poznatků židovského původu, nakolik se s židovstvím ať už v náboženském, či etnickém smyslu identifikovali, nemůžeme soudit. K židovské komunitě se ale hlásili,“ dodává Ondřej Sladký.

Annu střídá Anna. Žena K. H. Franka

Jejich vila připadla po „Mnichovu“ Říši a stala se sídlem říšského komisariátu, který tu provedl několik stavebních úprav, mimo jiné nechal vybudovat garáž, která je v zahradě dodnes a je vidět i z ulice. Vila byla následně rozdělena na dvě části, v jedné žil blíže neurčený Johann Schaffer s rodinou a ve druhé části byl od roku 1939 nájemcem sám K. H. Frank. Ten ve vile nikdy nežil, žila zde však jeho první žena Anna s dvěma syny. Jako podnájemník bydlel v této části domu ve služebním bytě také Fritz Köllner.

K. H. Frank mimochodem docházel do svého úřadu správce Říšské župy Sudety do nedalekého domu v dnešní Čížkově ulici, kde od roku 1953 sídlila Vysoká škola strojní v Liberci, dnes zde má adresu naše fakulta mechatroniky, informatiky a mezioborových studií.

Fritz Köllner byl blízkým přítelem a spolupracovníkem K. H. Franka a po jeho odchodu do Prahy převzal jeho funkci vedoucího Říšské župy Sudety. Frankovi, jejichž manželství bylo už delší dobu spíše formální, se rozvedli, a Annu si krátce nato vzal právě přítel rodiny Fritz.

„Z archivních dokumentů vyplývá, že se Fritz Köllner záhy po uzavření manželství snažil vilu Rosenbachových získat do osobního vlastnictví, nápomocen mu přitom měl být i sám K. H. Frank,“ říká Sladký.

Tandem Frank-Köllner byl nakonec úspěšný. Ondřej Sladký tuto absurdní, ale v té době běžnou situaci shrnuje: „Ve vile Rosenbachových se tedy usadil jeden z vrcholných představitelů německého nacionálního socialismu v Říšské župě Sudety, i jeho ale záhy dostihla krutá válečná realita a v roce 1941 byl povolán k výkonu vojenské služby.“ Anna, nyní Köllnerová, zůstává s dětmi (s druhým manželem měli ještě dceru) ve vile sama.

Dvakrát zvláštní transport

Zatím její jmenovkyně Anna Rosenbachová, sotva patnáctiletá, se svou rodinou odjíždí zvláštním transportem do Terezína. Byl to jediný transport vybavený z Libníkovic a měl jen pět členů – Rosenbachovi. Podobné „pocty“ se jim dostalo ještě záhy. Z Terezína jsou všichni po několika týdnech deportováni opět zvláštním transportem dále do Estonska. Byl to jediný transport vypravený z Terezína tímto směrem.

Ondřej Sladký: „Vlak s tisícovkou osob nakonec po pěti dnech v úterý dopoledne 5. září zastavil v malé estonské vesnici Raasiku. Ještě na nádraží proběhla selekce a zhruba 800 lidí bylo přistavenými modrými autobusy odvezeno na nedalekou písčitou pláž zvanou Kalevi-Liiva. Zde byli všichni „nepráceschopní“ muži, ženy i děti přinuceni se svléknout do naha a odevzdat vše, co mělo nějakou hodnotu. Následně byli zastřeleni do předem vykopaných hromadných hrobů. Zbylí muži a ženy byli z nádraží převezeni do nedalekého koncentračního tábora Jägala. Mezi zavražděnými na písčité pláži Kalevi-Liiva byli JUDr. Jaroslav Rosenbach, jeho žena Blanka a synové Karel a Heřman.“

Anna pak prošla za války celou řadu koncentračních táborů v Estonsku, Polsku i Německu, byla nucena těžce pracovat v lesích, na poli, odklízela trosky po bombardování přístavů, pracovala i ve zbrojním průmyslu. V táborech se musela kromě krutého zacházení vyrovnat i s mrazivými zimami a epidemiemi tyfu.

Z původního „terezínského transportu“ válku přežilo pouze 47 žen. Anna se dočkala osvobození spojeneckými vojsky v dubnu 1945 v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu.

Stopa mizí

O Anniných osudech po válce toho už moc nevíme. Měla se vrátit do Liberce a snad i krátce žila ve vile svých rodičů. Poté se přestěhovala do Prahy, kde si našla budoucího manžela. Podle svědectví Anniny spoluvězenkyně z „terezínského“ transportu Ruth Kopečkové se pak s manželem v roce 1948 přestěhovali do nově vzniklého státu Izrael. Manžel byl movitý a Anna byla materiálně dobře zajištěna, manželství však údajně nebylo harmonické. Jak vyplývá z výpovědi Ruth Kopečkové, Anna pravděpodobně zemřela v 70. nebo 80. letech v Izraeli na rakovinu.

Těch příběhů je víc

Příběh Anny a její rodiny není jediný, studenti pod vedením historičky Kateřiny Portmann zpracovávají v rámci Studentské grantové soutěže projekt, který si klade za cíl vrátit do Liberce příběhy dalších zapomenutých lidí. A není jich málo, vždyť nacismus vyhnal z Liberce a v táborech usmrtil většinu zde žijících Židů. Po válce se jich vrátila sotva desetina.

Proto poté, co poutavý a dramatický příběh Rosenbachových studenti odhalili, rozhodli se uspořádat sbírku na Stolpersteine – „kameny zmizelých“. Se sbírkou, kterou organizovala Židovská obec Liberec, oslovili také prostřednictvím T-UNI naši akademickou obec.

„Byla jsem velmi mile překvapena, kolik a jak rychle se podařilo na těch pět kamenů vybrat. Oslovovali mě kolegové i z jiných fakult, že se o sbírce dozvěděli a chtěli by přispět,“ říká Kateřina Portmann z katedry historie FP TUL.

Díky příspěvku kolegů, její aktivitě a studentskému nadšení jsou dnes před vstupní brankou jedné z vil v Bendlově ulici pozlacené kameny – malé pomníčky členů rodiny Rosenbachových. Studenti, naši pedagogové a zástupci Židovské obce Liberec je sem přišli umístit a uctít památku rodiny příznačně na výročí Křišťálové noci v pátek 9. listopadu.

Rodina Rosenbachových a její oběť není zapomenuta.

-pir-

Z materiálů Kateřiny Portmann a Ondřeje Sladkého

Studie na téma osudů Rosenbachových, Frtitze Köllnera, jeho ženy i vily v dnešní Bendlově ulici vyjde začátkem prosince 2018 ve Fontes Nissae.

Další články v rubrice

Zůstaň v kontaktu s univerzitou

T-UNI Univerzitní časopis /
University Magazine

Nepřehlédněte
tipy redakce