Stanislav Motl: „Historie je nádherné dobrodružství“

MOTL - kalendář 2 - kopie.jpg
Lovec příběhů. Zdroj: archiv Stanislava Motla

ROZHOVOR. Odhalil a vypátral 15 nacistických válečných zločinců, kteří vraždili na našem území, a leckdo mu proto říká „lovec nacistů“, což ale on sám bytostně odmítá s argumentem, že opravdovým lovcem nacistů byl pouze Simon Wiesenthal. V Liberci byl spisovatel, publicista a dokumentarista Stanislav Motl nedávno hostem semináře Česko-slovenské vztahy, který tradičně spolupořádala katedra historie FP TUL.

Ve svých knihách i filmech důsledně odmítáte černobílé vidění lidí a světa. K tomu pohledu na svět jste se při své práci postupně propracoval, nebo jste měl jasno od začátku?

Když bádáte v historii, měli byste si uvědomit, že nemůžete lidi posuzovat pouze dnešníma očima. Typický příklad: o Lídě Baarové dnes někdo může říct: „Vždyť ona spala s válečným zločincem Goebbelsem!“ Na to ale odpovídám: Počkejte, v roce 1935, když se do něj jako mladá začínající herečka zamilovala, to přece ještě nebyl válečný zločinec, byl to politik, s nímž v té době jednala celá řada osobností i z takzvaně demokratického světa. To ještě nebyl ten Goebbels, který v čase křišťálové noci veřejně mluví o zničení Židů a v roce 1943 hřímá o totální válce. Jak jeho záměry mohla prohlédnout naivní herečka, když je neprohlídli ani mnozí renomovaní politici.

Jen pro zajímavost – v červenci 1938 se v lázeňském městě Évianu uskutečnila mezinárodní konference, kterou inicioval americký prezident Roosevelt. Sešli se tu zástupci 32 zemí. Cílem bylo domluvit se na tom, aby jednotlivé státy přijaly ohrožené židovské obyvatele, především z Německa a Rakouska. Když jsem na toto téma před lety natáčel dokument a mohl studovat zápisy z konference, vůbec jsem tomu nechtěl věřit. Židy tehdy, až na výjimky, nikdo nechtěl. Mnozí vzdělaní demokratičtí diplomaté na konferenci vystupovali s tím, že Židům žádné nebezpečí nehrozí. To vše dva měsíce před mnichovskými událostmi a čtyři měsíce před tragickou křišťálovou nocí, která nebyla ničím jiným, než protižidovským pogromem, jenž předznamenal události ještě strašnější.

Je zlo zakódované v lidech, nebo existuje na světě entita zla, která se skrz některé lidské činy projevuje?

Proslulý lovec nacistů Simon Wiesenthal mi řekl něco v tom smyslu, že v každém člověku je kus anděla a kus ďábla a nikdo neví, kdo z těch dvou se probudí dřív.

V 90. letech jsem našel patnáct nacistických válečných zločinců. Vesměs šlo o lidi, kteří na našem území vraždili, případně se na vraždách nepřímo podíleli. Všichni měli ve společnosti velmi dobré postavení, byli považováni za hodné a milé lidi, kteří umí pomáhat druhým. Tyto skutečnosti mě přesvědčují, že ti lidé se v době války často stávali bestiemi až tou funkcí, kterou zastávali. Určité zlo v nás je, to je předpoklad, pak dostanete uniformu nebo úkol a zlo propukne. Ale ne nutně u každého. Došel jsem také po těch letech k přesvědčení, že mnozí lidé, kteří zabíjeli, nebyli těmi pravými viníky, pravými viníky byli ti, kteří jim veleli.

Jak jste se dostal k práci, kterou děláte jako jediný v této zemi?

Už jako malého kluka mě fascinovali staří lidé, tíhnul jsem k nim, cítil jsem v nich moudrost, možná energii. Vedle klasických venkovských klukovských her jsem proto vyhledával lidi, kterým bylo sedmdesát osmdesát let, a neustále jsem se jich ptal. Třeba také na to, jaké to bylo v první či druhé světové válce. A napadlo mě, že bych jejich vzpomínky měl uchovat. Takže v deseti dvanácti letech jsem ty příběhy začal s jejich souhlasem zapisovat. Později jsem si za peníze z brigád koupil magnetofon a svědectví lidí jsem nahrával. Dodnes vlastním rozsáhlou fonotéku hlasů. Je mezi nimi třeba legendární válečný pilot František Fajtl, s tím jsem mluvil už jako kluk. Dneska tomu říkají orální historie, já jsem to tehdy jako kluk dělal podvědomě, nikdo mě k tomu nepřivedl.

Druhý moment, který byl pro mě klíčový, byla školní exkurze do jednoho malého archivu. Hodně mě to oslovilo. Do toho archivu jsem pak chodil panu archiváři pomáhat a začal jsem se v tom archivu postupně orientovat a víc se o to zajímat.

Musím však dodat, že historie druhé světové války je pouze jednou z mnoha oblastí mého zájmu. Svého času jsem například objevil posledního žijícího pasažéra Titaniku, který nevěděl, že má česko-slovenské kořeny. Nebo jsem téměř dvacet let pátral po posledních okamžicích života světově proslulého spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho, abych mohl později ukázat divákům mého dokumentu podmořské záběry letounu, ve kterém proslulý autor Malého prince v roce 1944 zahynul. Navíc jsem hovořil s německým letcem, který ho tehdy sestřelil. Jindy jsem s posledními pamětníky pátral po osudech Jiřího Voskovce, který se v roce 1950, to když přijel coby čerstvý emigrant do Spojených států, ocitl uprostřed štvanice, která vešla do amerického povědomí coby „mccarthismus“. Cílem této štvanice byla společenská a jiná likvidace lidí podezřelých z levicové činnosti. O pobytu Jiřího Voskovce v internaci jsem natočil dva dokumenty a jeho příběh se objevil i v mé zatím poslední knize.

Přibližte trochu svou práci. Jak pracujete třeba v archivech?

Několik mých studentů kdysi vymyslelo termín „Motlova písmena“. Jsou to: V, A, E. „V“ – to je vzdělanost. Když jdu do archivu za nějakým tématem, tak musím být dokonale připravený, vzdělaný. Musím mít předem nasbírané všechny možné informace a vědět přesně, co hledám. „A“– to je schopnost analýzy. S tím souvisí třeba i to, že často nevěřím jednomu dokumentu. Musím mít minimálně dva. Analýza v sobě nese i uvědomění, jak mohou být některé informace výbušné a jak s nimi můžu způsobit strašně zle. Neříkám informace zatajovat, to rozhodně ne, ale vždycky pracovat s kontextem. A nevyužívat objevené informace dejme tomu k likvidaci nepohodlného člověka. A „E“ je empatie. S tou se ale člověk musí narodit. Je to schopnost citu, soucitu, umět se vcítit do člověka a do doby, ve které žil. A také uvědomění si, co může způsobit fakt, který o druhém člověku zveřejníte.

Jak už jsem uvedl, pracuji klasickou heuristickou metodou, kterou nás učili ještě na fakultě, tedy knihovny, archivy, pamětníci i potomci pamětníků. A hlavně analýza v hlavě. Je to pracné, ale máte ověřené, že jste se dobral pravdy. Co se týče internetu, nezatracuji ho, i on má své přednosti, třeba v tom, že po celém světě kdekoho bez obtíží najdu.

Při své práci asi nacházíte „výbušné“ informace poměrně často, nejdete tedy s nimi na trh za každou cenu?

Nikdy jsem nešel jen slepě za senzací bez ohledu na důsledky, které její odhalení může pro dotyčného mít. Zjistil jsem za ta léta spoustu až velmi intimních informací, které si s sebou vezmu do hrobu. Historii bych totiž těmito poznatky nepomohl. S tím souvisí i psychologie, čím dál více si uvědomuji, jak významnou roli při bádání v historii hraje a dobrý historik by si ji měl brát na pomoc.

S kterým tématem z doby druhé světové války máte spojený Liberec nebo Liberecko?

V tomto kraji se již několik let hodně věnuji německým odpůrcům nacismu. Napsal jsem o nich knihu (Válka před válkou, pozn. red.) a loni jsem k tomuto tématu natočil ve vlastní produkci film Němci proti Hitlerovi. Příběhy, často velmi strhující, jsou z oblastí Nový Bor, Česká Lípa, Děčín. Ale i odjinud. Po Mnichovu a odtržení československého pohraničí prchali němečtí odpůrci nacismu do vnitrozemí. Hitler je v té době nenáviděl víc než Židy. Byli to pro něho vlastizrádci. Těchto lidí nebylo zrovna málo. Pouze v takzvaných Sudetech působilo více než 100 odbojových skupin Němců. Jsou to pro většinu dnešní populace zapomenutí lidé, kterým jsme dodnes sotva poděkovali.

Čím je pro vás historie?

Vším. Bez nadsázky. Rád cituji okřídlený výrok našich předků: Historia Magistra Vitae. Tedy Historie, nebo chcete-li Dějiny, jsou učitelkou života. Historie je základem veškerého vědění. Veškerého poznání. Ať už jsou z nás dejme tomu lékaři, vědci, pedagogové, počítačoví experti, či dělníci, řemeslníci – historie je pro život člověka naprosto určující. Kdo ovládne historii, zjistí rovněž, že historie má své zákonitosti. Podobně jako Země, která se neustále otáčí kolem své osy. Zjistí, že třeba to či ono, co společnost právě řeší, už tady někdy bylo a zase někdy bude. Byť třeba v trochu jiné podobě. Člověk znalý historie, a mající v sobě dostatek pokory, není pak překvapený a lépe dané situaci rozumí. Je imunní vůči mediální či jiné manipulaci. Dovede odlišit pravdu od lži, objektivitu od demagogie. Zkrátka a dobře: historie, to je pro mě jedno velké a nádherné dobrodružství.

Děkuji za rozhovor.

 

Stanislav MOTL (*1952)
Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Začínal v regionálním tisku a v Československém rozhlase. Do povědomí vešel nejenom jako autor literatury faktu (jeho životním tématem je historie protektorátu Čechy a Morava a druhé světové války), ale především jako rozhlasový a televizní reportér a dokumentarista. Je rovněž scenáristou řady filmových dokumentů. S jeho jménem je spjatý například ojedinělý rozhlasový pořad Stopy, fakta, tajemství, který dostal i televizní podobu. Jeho tvorba je však široká, od příběhů z novodobé historie až po oblast kriminalistiky, včetně autentických prožitků, které jako reportér načerpal při válečných konfliktech nebo na speleologických, horolezeckých či námořních expedicích. Některá díla na pomezí historie a publicistiky věnuje i historii československého filmu, osudům zlatého pokladu republiky či účasti československých dobrovolníků ve španělské občanské válce. V minulosti získal řadu zahraničních prestižních cen. Jde například o celosvětovou soutěž The AIB International Media Excelence Awards udělovanou v Londýně. V roce 2010 se stal prvním Čechem, který tuto cenu – považovanou za rozhlasového či televizního Oscara – vůbec získal. O rok později se stal prvním dokumentaristou na světě, který tuto hlavní cenu obhájil. Několik desítek porotců z celého světa ocenilo mimo jiné jeho pátrací metody a také jeho práci v domácích, ale i zahraničních archivech.
V České republice získal například hlavní Cenu E. E. Kische či hlavní cenu festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran.
Napsal 21 knih.
K jeho známým aktivitám patří i přednášky – u nás, ale také v zahraničí –, kterých má několik desítek ročně.
 

 

Radek Pirkl

Další články v rubrice

Zůstaň v kontaktu s univerzitou

T-UNI Univerzitní časopis /
University Magazine

Nepřehlédněte
tipy redakce

dfsf.jpg

Novou kvestorkou TUL je Martina Froschová

Absolventka naší ekonomické fakulty působila posledních 14 let na pozici asistentky kvestora Technické univerzity v Liberci. Zná tedy velmi dobře univerzitní prostředí i příslušnou legislativu.

15. 3. 2024 | Lidé | 538