Naši absolventi: Šéftrenér českého biatlonu Ondřej Rybář

Po olympiádě v Soči jste prohlašoval, že s trénováním skončíte, abyste měl více času na své děti, na rodinu. Jak vnímáte roli otce?

Je to pro mě jedna z nejdůležitějších rolí. Matka a otec mohou nejvíc ovlivnit výchovu dětí a je to špatně, když si rodiče myslí, že děti budou vychovávat učitelé a trenéři. Nechtěl bych se dožít toho, že kluci, až vyrostou, mi řeknou: Tati, kde jsi byl, když jsme tě potřebovali? Zároveň chcete být pro své děti vzorem, chcete, aby viděly, že se věci mají dělat pořádně, že to, co děláte, má smysl, že to má svoje pravidla.
Otázka je, jak to skloubit, protože biatlon je pro mě druhá rodina. Mám sportovcům co vracet za to, co bylo. Takže jsem zatím udělal kompromis: jako šéftrenér české reprezentace mám čas řešit věci okolo, mohu se věnovat třeba výzkumu v trenérské práci, který biatlon zase posune, a už nemusím jezdit s týmem na tři týdny na soustředění do Rakouska nebo Slovinska, odkud se večer domů k rodině nevrátíte. Takže krůček po krůčku se snad blížím k tomu, co jsem říkal po Soči.

Žijete na malé klidné vesnici, jak se porovnáváte s neklidem měst a s ruchem, který vždy vypukne kolem velkých závodů?

Žijeme v uspěchané době, a tak mám klid vesnice rád a čím jsem starší, tím víc jsem hrdý, že žiju s rodinou v Budíkově. Na vesnici získáte praktické dovednosti. Jako mladý kluk se práci kolem domu a na polích vyhnout nemůžete, byl jsem v tom vychovávaný a snažím se tak vést i svoje kluky. Aby měli vztah k místu, kde se narodili, k přírodě kolem nich, k planetě. Z tohoto pohledu mě deptá, jak lidé s přírodou zachází. Nejsem ekolog, vím, že nepřiměju masy lidí ke změně jednání, ale můžu proto sám něco udělat: třídit odpad, chovat se šetrně, zbytečně neplýtvat a věřím, že si někdo takové jednání vezme za příklad, přinejmenším vlastní děti by mohly.

Je v biatlonu ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout?

V biatlonu toho už moc víc nedosáhnu, ale když budu moct přispět k tomu, aby se biatlon stabilizoval a udržel co nejdéle na nejvyšší úrovni, rád to udělám. Také bych si přál, aby jeden z mých uličníků dělal biatlon a aby to, co se nám teď tady daří, mělo přesah i do období, kdy on bude závodit. Naším cílem je teď především udržet kontinuitu. Nechci totiž mluvit v první osobě. V profesionálním sportu má každý svou úlohu. Neměl by být přehnaně ambiciózní a měl by dobře zastat to, co má dělat. Současný tým, který máme, to chápe.
Úspěchy a medaile nakonec nejsou tak důležité, rozhodující jsou krásné zážitky, ty mají váhu a za těch sedm let – počítám to od Vancouveru, kde to bylo zklamání – jsem jich s biatlonem zažil spoustu. A můj velký dík za to patří sportovcům a celému realizačnímu týmu.
Jeden člověk se na vrchol dostane snad i sám, ale my jich tam teď máme hodně, a to by jeden trenér sám nikdy nedokázal.

Děkujeme za rozhovor.