Hovory s ledničkou. ÚNOS chystá premiéru hry, na jejímž konci dobro opět ostrouhá

Za roli Igora získal v roce 2015 Pavel Mokrý Velkou sokolovskou čurdu na přehlídce amatérských souborů v Sokolově. Foto: ÚNOS
Za roli Igora získal v roce 2015 Pavel Mokrý Velkou sokolovskou čurdu na přehlídce amatérských souborů v Sokolově. Foto: ÚNOS

Úplně nenormální ochotnický spolek úplně nenormálně funguje při TUL už 15 let. Za tu dobu už diváky odboural smíchy s hrami Indiana Jones a n-tá křížová výprava, Pí mušketýrů, Psychopatovo velmi pozdní odpoledne nebo Záhada jizerského yettiho. Nejnovější kus nese název Hovory s ledničkou a dvojpremiéru má v libereckém Naivním divadle ve středu 29. května a ve čtvrtek 30. května 2024 od 19.00 hodin. U příležitosti uvedení nové hry jsme jejímu autorovi a vedoucímu TULáckého ochotnického souboru Petrovi Rálkovi položili několik otázek.

Pojďme si na úvod krátce připomenout historii souboru. Kdy ÚNOS vznikl a jaká je spojitost souboru s libereckou univerzitou?

Soubor vznikl na podzim roku 2009 na troskách dvou amatérských spolků: prapůvodního ÚNOSu (Úplně normální opilecký spolek) z FM TUL, který existoval ještě před mým příchodem na fakultu na přelomu století, a Občasného divadelního souboru při Studentské unii FJFI ČVUT, který jsme založili se spolužáky z jaderky a který ukončil svou činnost v roce 2008. Cítil jsem se kulturně nevytížen a s kluky ze starého ÚNOSu Mírou Novákem a Honzou Václavíkem jsem se znal, tak jsme rozhodili sítě, sehnali studentky (a tehdy docenta Mokrého) a dali dohromady nový ÚNOS – tentokrát ovšem jako Úplně nenormální ochotnický spolek.

Jaké hry jste nastudovali a uvedli?

První várku her jsem si přinesl z jaderky – Indiana Jones a n-tá křížová výprava, Vinnetou – poslední flaška, Pí mušketýrů, Ostrov pokladů, 4 tváře pro vraha. Prošly více či méně zásadními úpravami, připisovaly se hlavně písničky, protože u nás každý povinně rád zpívá. Posléze už jsem byl nucen začít psát hry nové. Jednak jsme se nechtěli pořád opakovat, jednak dost lidí ukončilo studium a kusy jako Mušketýry, kde je 18 figur, už jsme hrát nemohli a potřebovali jsme tedy hry nové. Čistě pro ÚNOS vznikly hry Záhada jizerského yettiho, Psychopatovo velmi pozdní odpoledne, Sněhur a trpaslice a nyní Hovory s ledničkou.

Hry se tedy rodí pouze v tvé hlavě, nebo se do jejich vzniku zapojují ostatní členové souboru?

Jaderňácké hry jsem psal ještě se spolužákem Jirkou Martinčíkem, ty nové už jsou mým dílem. Psaní ve dvou byla větší zábava, teď to často musím vysedět, ale za ty roky v ÚNOSu jsem zjistil, že to nikdo líp neumí, tak co se dá dělat, že ano. Při samotném zkoušení hlavy dohromady dáváme, spousta dějových linek, gagů, cest ze slepých uliček, a hlavně konce našich her se často vyvrbí až při zkoušení. To se pak řekne, co v té které scéně bude, a já pak se skřípěním zubů přepisuju scénář.

Pro diváka, který vás nezná – dají se vaše hry nějak stručně charakterizovat?

Hrajeme výhradně vlastní, autorské divadlo, musí to být legrace a musí se v tom hodně zpívat. Trochu parodie, trochu revue, trochu punk. Když jsme poprvé hráli na Sokolovské čurdě, hostující kritik to shrnul tak, že přistálo divadelní UFO. Ne každému náš styl sedne, ale svůj okruh fanoušků máme, Experimentální studio pokaždé naplníme, a to nám stačí.

O čem je vaše nová hra Hovory s ledničkou?

Před mnoha lety vznikla idea veselé jednoaktovky o žrádle. Pak pořád nebyl čas, přišlo manželství, tři děti a krize středního věku, ostatní členové souboru to měli podobné a nakonec ta jednoaktovka nabobtnala do regulérní celovečerní hry o vztazích manželských. Ale k danému – takřka vážnému – tématu přistupujeme svým typickým způsobem, takže kromě vrstvení časových rovin příběhu, ve kterých se kromě diváků ztrácejí i sami herci, všemožných klišé a plánovaně i neplánovaně trapných chvilek, můžete čekat hodně humoru, písniček, mrtvol, tanec či pitvu. Na konci pak dobro jako vždy ostrouhá.

Účastníte se také soutěžních divadelních přehlídek amatérských souborů?

Teď už ne. Není na to čas, jsme rádi, že si zahrajeme párkrát do roka pro radost. A navíc ty nervy. Dříve jsme na pár menších přehlídkách byli, dokonce máme i pár úspěchů, ale Jiráskův Hronov apod. nás nikdy nelákal. V roce 2015 vyhrál Pavel Mokrý Velkou sokolovskou čurdu za roli Igora v hororu Psychopatovo velmi pozdní odpoledne. Ale to vlastně byla nesoutěžní přehlídka. Jedinou opravdu soutěžní přehlídku jsme dle mého absolvovali roku 2014 na Studentském divadelním festivalu v Hořicích, odkud jsme si odnesli Cenu diváků za hru Záhada jizerského yettiho, což je s odstupem času asi naše nejúspěšnější hra vůbec, s nejvíce reprízami.

Je obvyklé, že na českých univerzitách jsou takové amatérské divadelní soubory?

Myslím, že naprosto obvyklé. Popravdě by mě překvapilo, kdyby některá univerzita svůj soubor neměla. Samozřejmě, že soubory vznikají a zanikají, i my už tak deset let, s nadsázkou řečeno, jedeme setrvačností a musíme skloubit divadlo hlavně s rodinnými povinnostmi.

Kolik má v současnosti ÚNOS členů?

Už delší dobu oscilujeme kolem počtu osm, v nové hře je nás víc: pět současných zaměstnanců TUL, tři absolventi a tři čtyři lidé zvenku. Takové to tvrdé jádro tvoří šest lidí, kteří jsou v souboru celou dobu.

Kde soubor zkouší?

V tomhle ohledu jsou před námi zřejmě velké změny, takže mám smíšené pocity. Už skoro jedenáct let máme k dispozici ateliér v budově M na Harcově, za což patří náš velký dík bývalému kvestorovi panu Stachovi. A sluší se dodat, že kromě divadelní zkušebny je tam i zrcadlový taneční sál, kde se pořádají taneční kurzy HTC (Harcovského tanečního klubu) a kurzy baletu. Bohužel z důvodu rekonstrukce budovy E2 se má na M stěhovat univerzitní školka a my půjdeme o dům dál. Byly nám náhradou nabídnuty prostory ve Vesci, takže to vypadá, že od podzimu budeme zkoušet tam.

Jaké jsou, Petře, tvoje nejsilnější zážitky s ÚNOSEM?

Obecně jsou dva typy silných zážitků – dobré a špatné. K těm špatným: asi dvakrát se stalo, že jsme hráli někde mimo Liberec a lidi nereagovali, nesmáli se ani na osvědčených místech, prostě nic. To by pak jel člověk nejradši o přestávce domů. No ale pak jsou ty dobré – jakékoliv povedené představení, kdy se energie přelévá mezi jevištěm a hledištěm, jakákoliv scéna, kdy obecenstvo burácí smíchy. Myslím, že v několika představeních se nám opravdu povedlo diváky odrovnat. Napadá mě třeba Ještěd letící nad hlavami diváků v Záhadě jizerského yettiho nebo mušketýři zpívající Dotyky od skupiny Lunetic. Ale pro mě osobně je doposud nepřekonaným zážitkem hned naše úplně první představení, Indiana Jones, kdy se do Experimentálního studia k našemu překvapení vecpalo asi 170 lidí. Seděli, stáli, kde se dalo, viseli na oknech a atmosféra byla neuvěřitelná.

Nabíráte nové členy, může se k vám někdo přidat?

Nové členy nabíráme kdykoliv a rádi, ale nepříliš úspěšně, málokdo vydrží delší dobu. Protože na zkouškách to je hlavně práce, a ne tolik legrace, jak se to pak jeví při představení. Je potřeba mít trochu chuti, motivace a smyslu pro humor, který se překrývá s tím naším. Proto se každého nejdřív zeptám, zda už nás viděl a ví, do čeho jde, protože kdo je připraven, není překvapen. Což je báječný oslí můstek pro všechny případné zájemce – přijďte se podívat na Hovory s ledničkou. Pokud zvládnete tento zážitek, pak už všechno!

Děkuji za rozhovor a zlomte vaz!

Radek Pirkl

ÚNOS / Petr Rálek: Hovory s ledničkou, Naivní divadlo Liberec, středa 29. května, 19:00, lístky rezervujte zde a čtvrtek 30. května, 19:00, lístky rezervujte zde.

 

Další články v rubrice

Zůstaň v kontaktu s univerzitou

T-UNI Univerzitní časopis /
University Magazine

Nepřehlédněte
tipy redakce

IMG_9212-2.jpg

»Lékařům dáváme do rukou další rozměr«

Liberečtí chirurgové už nejsou před operacemi odkázáni jen na virtuální snímky zlomených kostí či nádorů, ale připravují se i díky dokonalým anatomickým modelům z 3D tiskárny. Vyrábí je nemocniční oddělení Klinické biomechaniky, za jehož zřízením...

29. 4. 2024 | Lidé | 471