Jak nerozhoupat vrtulník. Profi lezci učili studenty záchranářské fígle

Součástí kurzu záchranářských lezeckých technik bylo slanění jen s pomocí poloviční lodní smyčky a karabiny. Foto: Adam Pluhař, TUL

Do tajů speciálních záchranářských technik zasvětili profesionální lezci pět desítek studentů Fakulty zdravotnických studií TUL. Studenti 3. ročníku zdravotnického záchranářství prošli na lezecké stěně intenzivním kurzem lanových technik.

V části jablonecké lezecké stěny MAKAK se studenti s přilbami a celotělovými postroji mezi ostatními lezci tak trochu vymykají. Je tu hned několik stanovišť a u každého lana běží jiný typ výcviku.

Studenti například sami slaňují z výšky několika metrů jen s pomocí poloviční lodní smyčky a karabiny. Chybí tu parťák, který by je spouštěl. Je cítit velké soustředění a mnohde i obavy. „Měl jsem problém půlloďáku věřit. Když už je člověk na laně, pozná, že to jde, ale stejně je nepříjemné vědět, že kdybych náhodou lano pustil, letěl bych dolů,“ zhodnotil obtížnou techniku Marek Maděra.

Studenti se také spouštějí z ližiny nasimulovaného vrtulníku. Nechávají lano pomalu odvíjet, dokud není hlava níž než nohy. Ani tohle není běžná dovednost sportovních lezců. „Lano musí být zapřené o ližinu, jinak hrozí, že nebezpečně rozhoupete vrtulník,“ vysvětluje jeden z lezců hasičského záchranného sboru v roli instruktora.

Studenti také stoupají vzhůru po laně za pomoci blokantů. Nahoře se musejí „přecvaknout“, aby mohli zase slanit. Dívky, kterých je tu většina, nemají žádné úlevy. „Nějaké zkušenosti s lezením ve skalách mám, brácha i taťka lezou, ale tohle jsem nikdy nezkoušela. Byla to pro mě asi nejobtížnější technika. Ale baví mě to,“ usmívá se studentka Viktorie Vágnerová.

„Je potřeba, aby se studenti s našimi technikami seznámili. Je tu víc úkonů a víc prostředků, co musí zvládnout, než u sportovního lezení. Klasické lezení mají studenti za sebou, ve škole se už seznámili s lanem i s pocity z výšky, tohle je ale zase něco úplně jiného,“ vysvětluje profesionální instruktor Jan Sedláček.

Přiznává, že v každém kurzu se najde někdo, kdo má z výšek obavu nebo závrať. „Je dobré, aby si studenti jako budoucí záchranáři uvědomili včas, kam sahají jejich limity. Kam ještě mohou, a kam už ne,“ doplňuje Jan Sedláček.

Lezeckou stěnu střídá záchrana v bazénu

Studenti ve stejném týdnu procházejí také kurzem vodního záchranářství. V libereckém bazénu se kromě záchranářských plaveckých technik učí zásady vstupu do neznámé vody, poskytnutí pomoci unavenému plavci, tažení tonoucího, způsoby vytažení člověka z vody či základní stabilizace. „Tyto kurzy jsou pro naše studenty povinné, pokud by ale měli obavy z výšek nebo neuměli plavat, absolvovali by místo nich praxi ve zdravotnickém zařízení. V obou kurzech nebyl nikdo, kdo by zůstal mimo,“ říká Tomáš Buchtela, koordinátor kurzů z FZS.

Oba kurzy se zatím konají nárazově, fakulta ale usiluje o to, aby se staly pravidelnou součástí studijní náplně třetího ročníku. „Ve své praxi se absolventi mohou setkat například se situacemi, kdy bude potřeba vyproštění pacienta z nepřístupného terénu. Byť tohle většinou zajišťují hasiči, je výhodou, aby i jako záchranáři měli povědomí, jak pacienta navázat nebo zajistit. Týká se to i záchrany tonoucích. Jsou to kompetence, které dělají naše absolventy všestrannějšími,“ líčí Tomáš Buchtela.

V obou kurzech studenty vedli instruktoři Vodní záchranné služby a Hasičského záchranného sboru ze Středočeského kraje a z Prahy.

Studenti třetího ročníku studijního programu zdravotnické záchranářství absolvují například i kurzy řidičských dovedností, které připravuje Zdravotnická záchranná služba Libereckého kraje.

Adam Pluhař