Sliby a zase sliby

Na univerzitě ho zastihnete s žezlem nebo šroubovákem

Univerzitním pedelem je Pavel Zajíc šest let, za tu dobu vyslechl při promocích už tisíce absolventských slibů. Je odhodlán s žezlem ještě dlouhá léta vydržet. „Miluju tu práci pro zvláštní atmosféru té slavnostní chvíle při promocích, na kterou absolventi i jejich rodiny čekají několik let.“ V rozhovoru se nám ale svěřil i s tím, co by se na promocích mělo určitě změnit.

Úvodní otázka se nabízí, jak se člověk stane pedelem? A co musí splňovat?

Tehdejší univerzitní pedel pan Geisler chtěl po více jak dvaceti letech už předat žezlo někomu dalšímu, a tak hledal nástupce. Tehdejší tajemnice fakulty mě oslovila a já jsem nabídku přijal. Nic moc zvláštního není potřeba. Pedel musí mít určitě dobrou fyzičku, aby mohl důstojně stát desítky minut na pódiu, a to několikrát denně. V taláru, s žezlem a často v horku. A měl by být od pohledu důvěryhodná a důstojná osoba.

Vám důstojnost dodávají výrazné bílé vlasy a vousy.

Je to možné, úplně to tak nevnímám – bílé vlasy mám asi od svých 30 let a i bílý knír nosím už odjakživa.

Jak vypadal trénink na pedela?

Pan Geisler mi dával lekce pomalé chůze speciálním jevištním krokem, říkám mu valčíček. Pak jsem šel na několik promocí a sledoval jsem ho ze zákulisí. Musel jsem se naučit také načasování. Člověk vstane o dvě vteřiny dřív nebo později a už to působí rušivě. Žádná příručka nebo pravidla pro pedely neexistují, své zkušenosti si předávají.

Pak jste konečně vyrazil v taláru na pódium. Jaké to bylo?

První promoce byly šok. Vůbec poprvé v životě jsem vstoupil na jeviště, už to samo o sobě na člověka dolehne a nemusí být ani pedel. Cítil jsem se tam ale celkem dobře. Kolena se mi rozklepala až po promoci, až když přišlo uvolnění té slavnostní chvíle. A tak to bylo při těch prvních promocích pravidelně. Teď už se mi kolena netřesou ani po promocích.

Obzvlášť náročné bývají letní promoce. K zalknutí je už v hledišti, na pódiu to je asi horší?

Horko bývá nesnesitelné. Uvažte, že v prostorách, kde se promoce konají, většinou není klimatizace, na sobě máme těžké taláry, já pod ním mám košili, někteří nosí i sako. Navíc na nás svítí silnými halogeny. Proto, když si v divadle osvětlovač pochvaluje, jak to hezky nasvítil, že na nás namířil, jak on říká, pětikilo, tak z toho takovou radost nemám. Předem mu vždycky řeknu, ať alespoň jedno to pětikilo stáhne. Horko bývá v létě opravdu strašné a už druhé promoce jsou skoro galeje, košili pak můžu rovnou ždímat.

Žezlo pohodlí asi příliš nepřidá. Je těžké?

Váží ani ne kilogram, ale při promocích ho musíte dlouhé minuty držet nehybně, ruce máte přitom v nezvyklé pozici – často už po deseti minutách cítím, jak se mi únavou chvějí svaly v ruce. Když je absolventů stovka i víc, jsem v závěru už u konce sil. A pak se ještě najde vtipálek, který se při slibu do žezla opravdu opře. To mám pak co dělat, abych žezlo udržel nebo nezavrávoral.

Promoce FT zima 2013

Doprovázel rektora Vojtěcha Konopu, nyní rektora Zdeňka Kůse

Tím jsme volně přešli do kategorie historek. Které promoce vám za těch šest let utkvěly v paměti?

Nezapomenu na situaci, kdy si jeden absolvent demonstrativně naslinil prsty a s gustem je připlácnul při slibu na žezlo. Vytáhl jsem pak bílý kapesníček a pomalu – tak, aby to obecenstvo vidělo – jsem to nasliněné místo vyleštil. Přitom jsem významně po dotyčném loupl očima. Obecenstvo se, myslím, celkem pobavilo.

Při jiné promoci v divadle, se přehnala bouřka a zatékalo střechou na pódium. Bylo to, tuším, při promoci ekonomické fakulty, která má mnoho přísedících, seděli jeden vedle druhého, nemohli se moc hnout. Voda jednomu z nich kapala přímo na hlavu. Nemohl ani doleva, ani doprava. Nesl to statečně, neporušil slavnostní moment a celou dobu tam zůstal nehnutě sedět. A hned na následující promoci, chudák, vyfasoval to samé místo.

Pak je to spousta úsměvných momentů, kdy studenti přicházejí a odcházejí jinudy, než by měli, a bloudí po pódiu – to je celkem běžné. Jeden absolvent ale dokonce minul žezlo a šel si rovnou pro diplom, nedalo mi to a ozval jsem se. „A vy přísahat nebudete?“ Měl promoce naopak, převzal diplom, rektor mu pogratuloval a pak až složil slib.

Dostává pedel odměnu, je to placená funkce?

Funkce je to čestná, neplacená. Bývalo zvykem, že sem tam dostaneme nějakou odměnu třeba před Vánocemi. Větší docenění by možná bylo na místě. Však tam trávíme čas, musíme přijít čistě umytí, oholení, denně si beru čistou košili, musím se připravit podle scénáře promocí a být ve formě. O peníze tu ale nejde. Vnímám jako velkou kaňku na promocích to, že některé fakulty v úvodu nepředstavují pedela. Představí zástupce univerzity, přísedící, ale pedela vynechají. Přitom pedel je stejně důležitá součást promoce jako ostatní – bez slibu na žezlo by promoce nebyly. Navíc mi přijde jako slušnost, když už na pódiu jsem a mám tam nějakou úlohu, poklonit se a obecenstvu se představit. Setkávám se pak s tím, že lidé často ani nevědí, kdo pedel vůbec je.

I přes tento nedostatek, baví vás být pedelem?

Miluju tu práci. A pokud budu moct, tak budu pedela dělat. Promoce jsou slavnostní událost. Absolventi čekají na ten kousek papíru pět nebo i více let a my jim během promoce chceme to rozloučení udělat slavnostní, parádní. Je to pro ně vlastně poslední hodina ve škole, jakási poslední přednáška. Čekají na ta závěrečná slova. A když je promoce v divadle, je to opravdu překrásné a má to atmosféru nejen pro absolventy a jejich rodinu v hledišti, ale i pro mě a všechny na pódiu.

Děkuji za rozhovor.

Radek Pirkl

Pedel Pavel Zajíc

Narodil se roku 1954 v obci Zdislava u Liberce. Po dokončení stavební průmyslovky v Liberci podnikal ve stavebnictví, ze zdravotních důvodů musel s prací v oboru přestat. Přešel na libereckou univerzitu, kde deset let působí jako technik na katedře technického inženýrství fakulty textilní. Univerzitním pedelem je šest let, při promocích doprovázel rektora Konopu, nyní rektora Zdeňka Kůse. Slyšel tisíce absolventských slibů, jeden z nich nedávno i od svého kolegy – univerzitního pedela Filipa Sanetrníka (o výjimečném setkání pedelů viz článek v odkazu). Když nedrží šroubovák, kleště nebo univerzitní žezlo, oddává se s chutí relaxu na chatě v Habarticích. Se svou ženou tam založil menší rybník s chovnými rybami. Rybník je dnes 22 metrů dlouhý a 8 metrů široký a poskytuje útočiště více jak 500 ryb. Pavel Zajíc nikdy nerybařil, ale dokáže dlouhé hodiny sedět na břehu a pozorovat rybí hemžení.