Světový rekord na krev. Absolvent TUL o životní cestě chladem a vodou

Jaké to je potopit se bez neoprenu pod led do hloubky 52 metrů, tedy dvou budov rektorátu nad sebou, dvě minuty nedýchat a pak s krví na rtech vyplavat jako světový rekordman? Více o svém novém i předchozím světovém rekordu v zimním ponoru, ale i návykovém otužování, vypráví absolvent Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL David Vencl.

Otužilec a český reprezentant ve freedivingu David Vencl stanovil zatím svůj poslední rekord 14. března, když se potopil pod led švýcarského jezera Sils poblíž Svatého Mořice. Ve výšce 1800 metrů měl na sobě jen plavky, koupací čepici, potápěčské brýle a ploutve. Na ponor dohlíželi tři potápěči a rekord točil kameraman. David Vencl, vystudovaný tělocvikář a matematik ale věděl, že se u tohoto dosud nevyzkoušeného kousku musí spolehnout především sám na sebe.

Když jste se vynořil, kašlal jste krev. Co bylo příčinou? A jste už v pořádku?

Popravdě si příčinou nejsme jistí. Pravděpodobně to mohl způsobit vliv tlaku v kombinaci s nadmořskou výškou. V těch osmnácti stech metrech jako bych se potopil ne do dvaapadesáti, ale do pětašedesáti metrů. Čtyři dny nato jsem už ale šel hrát basketbal. Vyšetřením jsem prošel už ve Švýcarsku a ani vyšetření v české nemocnici žádné poškození neobjevilo. Takže by to mělo být v pořádku.

Váš výkon vyvolal velký mediální zájem. Víte, kde všude o vašem pokořeném rekordu novináři reportovali?

Agentura Reuters nám hlásila, že jejich záběry použilo na devadesát televizí po celém světě. Ani vše nejsme schopni zmapovat a dohledat. Byl jsem třeba na serverech Gardienu, New York Times, pronikli jsme do exotických médií na Předním Východě, v Mexiku nebo Číně. Ty záběry obletěly doslova celý svět.

Pod vodou jste byl téměř dvě minuty. Na co jste při ponoru myslel?

I když jsem vstupoval do neznáma a tento ponor ještě nikdo přede mnou nevyzkoušel, vše jsem měl vizualizováno dopředu. Měl jsem to tak i u svého prvního rekordu v plavání pod ledem, abych předešel překvapení. Snažil jsem se navodit si, co si budu myslet. Pro freedivery je totiž nejdůležitější soustředění a klid. A koncentroval jsem se na to, abych prvních dvacet metrů kopal nohama. Pak následovala fáze dvaatřiceti vteřin, kdy jsem čekal, až dopadnu do vytyčené hloubky. Tu jsem nakonec ještě o dva metry překonal. To je poměrně dlouhá chvíle, kdy jen vyrovnáváte tlak a čekáte. Faktem je, že nevíte, jestli padáte dostatečně rychle, ale nesmíte si to připouštět. Nakonec jsem naštěstí do hloubky dopadl ve správném čase a dobře jsem i vyrovnával tlak. Vnímal jsem, jak se měnily světelné podmínky. Nejdřív bylo světlo, pak se vše ponořilo do tmy a dole se díky světlům potápěčů zase se rozsvítilo. A noříte se do teplejší vody. Nahoře je nula, dole jsou už čtyři stupně. A nahoru už jen kopete.

Po překonání určitého tlaku už jen tělo samovolně klesá ke dnu?

Ano. Já jsem se svým podkožním tukem negativní od zhruba osmi metrů. To znamená, že jsem těžší než voda. Člověk má stlačené plíce a tělo jede samovolně dolů, aniž by musel vydávat nějakou energii.

Předloni jste pod ledem na jeden nádech uplaval osmdesát jeden metr. V ponoru pod led do daapadesáti metrů bez neoprenu jen s ploutvemi jste teď první na světě. Šel byste do toho znovu?

Zatímco ten první rekord byla věc, kterou si klidně zopakuji, druhý rozhodně ne. Splnil jsem si to, co jsem chtěl a zjistil, že to jde provést. Asi mě fascinoval i fakt, že to ještě nikdo přede mnou nezkusil. Ale bylo to opravdu hodně náročné. Kdybych to opakoval, zřejmě bych už rekord moc neposunul. Navíc by to obnášelo zase půlrok intenzivního tréninku a nemám už tu motivaci.

Nejtěžší je připravit na chlad hlavu

Na co jste musel trénovat?

Hlavně na chlad, kterému bude tělo vystaveno. Protože potopit se v relativně teplé vodě do padesáti metrů nebo vydržet dvě minuty nedýchat pro mě není nic zvláštního. Trénoval jsem samozřejmě i potápění pod vodou. Už jsem nechtěl opakovat chybu, že bych nepotápěl hlavu, jako při tréninku na svůj první rekord. To je něco úplně jiného. Tehdy jsem myslel, že jsem už na pokus adaptovaný, ale když jsem ponořil hlavu, zjistil jsem, že nejsem. Prodloužilo mi to tehdy přípravu alespoň o tři týdny. Musel jsem začít trénovat s hlavou pod vodou. I tentokrát bylo nejtěžší zvyknout hlavu na ten chlad.

Proč je důležité zvyknout hlavu na chlad?

Je to důležité mimo jiné kvůli vyrovnávání tlaku a vestibulárnímu systému. A pokud by svaly na hlavě nebo v oblasti krku byly zaťaté, mohlo by se stát, že by se mi hůř vyrovnávalo. Jinak hlava se otužit nedá, musí si jen zvyknout na nepříjemné pocity a na bolest. Bylo to pro mě asi nejtěžší. Hlava si ale překvapivě rychle zvykla.

Jste reprezentační freediver. Jak jste se k tomuto sportu dostal?

Vodu mám rád odjakživa a kdysi jsem se nudil u moře. Začal jsem se potápět. Nejdřív do tří metrů, pak do šesti, a když jsem se dostával níž, třeba do dvaceti metrů – bylo to bez ploutví – už jsem si nebyl jistý bezpečností. Tak jsem se snažil o tom něco dozvědět a absolvoval jsem kurz u Martina Zajace. Když jsem tam šel, řekl jsem si, že by bylo fajn vydržet pod vodou i tři minuty. A vydržel jsem tam pět minut. To mě nadchlo a už nepustilo.

Do jaké největší hloubky jste se dostal?

S ploutvemi do osmdesáti čtyř metrů. Pro představu to je dvacet osm pater. Musím se ale zas dostat bezpečně nahoru.

Může vám pomoci potápěč, který vás dole jistí?

Mohl by mi pomoci, ale člověk musí znát všechny okolnosti. Tlak ve vodě je enormní, každých deset metrů vzrůstá o jednu atmosféru. Když jsem v padesáti metrech, je tam tlak šesti atmosfér a vzduch, co mám v plicích, při cestě nahoru expanduje šestkát. Kdybych se dole od potápěče nadechl dejme tomu šesti litrů vzduchu, nahoře bych měl třicet šest. Není to tak jednoduché (úsměv).

Kolik minut jste při takové hloubce pod vodou?

Standardní rychlost ponoru je metr za vteřinu. Volím takovou polohu, při které šetřím co nejvíc kyslík. Tedy uvolněnou polohu s rukama podél těla. Jinak můj rekord a zároveň rekord národní ve statické apnoi, kterého jsem dosáhl na mistrovství světa v roce 2022, činí 7.56. Můj rekord v dynamice, tedy v uplavané vzdálenosti s ploutví, je pak 180 metrů. Ale mé osobní rekordy v tréninku jsou vyšší. Nejvíc jsem vydržel nedýchat přes osm minut.

 

Musíte mít pro takové zadržení dechu dispozice nebo se to dá naučit?

Na delší dobu pod vodou se dá natrénovat. Organismus pozná, že se změnilo prostředí a sám začne šetřit kyslíkem. Zpomalí tep, na chvíli pozastaví činnost některých orgánů a tělo se soustředí jen na činnost mozku, srdce a plic. A důležité je nepropadnout panice. Ostatně, dechovými cvičeními se dají dosáhnout velké věci, člověk se díky nim dokáže uvolnit a zklidnit. Dokonce se správným dýcháním dají léčit i některé nemoci. Na kurzu Síla dechu pracuji s obyčejnými lidmi i vrcholovými sportovci a ukazuji jim, jak mohou posilovat a rozvíjet nádechové a výdechové svaly. Učím je dechové techniky, které je dokáží vybudit nebo naopak zklidnit.

Musíte být klidný a vyrovnaný člověk, pod vodou jistě nemůžete propadat panice. Pomáhá vám freediving udržet si klid i v běžném životě?

To asi ano. Ale vybiju se třeba při hraní basketu. Asi si to musím někde kompenzovat. Jsem vystudovaný učitel – teď už pět let neučím – a freediving mě naučil většímu klidu. I když v pátek už to bývalo ve třídě na hraně (smích).

Vrátím se k vašemu prvnímu velkému počinu – v únoru 2021 jste vytvořil nový světový rekord v horizontálním plavání pod ledem na jeden nádech bez neoprenu. V zatopeném vápenném lomu Lahošť u Teplic jste uplaval 80,9 metru. Kdy jste začal s otužováním a kdy jste si řekl, že byste ten rekord mohl získat?

Bylo to podobné jako s potápěním. Otužoval jsem se odjakživa, jen jsem tomu neříkal otužování. Sofistikovaně a promyšleně jsem se začal otužovat v roce 2018. Rok nato vznikla dnes už docela známá fotka Bruslař a freediver. Žila si svým životem, pořád se někde objevovala, vyhrávala ceny a mě při běhu napadlo, že by bylo zajímavé zkusit si pro radost zaplavat něco delšího. No a podíval jsem se, jaká vzdálenost pod ledem je rekordní. Rekord od roku 2013 držel Stig Severinsen - 76,2 metry. Tak jsem si řekl, že bych měl dát víc.

A dal jste...

Ano. A s velkou rezervou, mohl jsem uplavat i víc. Možná i proto mě napadlo plavat pod ledem do hloubky. Jen pro zajímavost – uznání oficiálního světového rekordu trvalo 251 dní. Jsem zvědavý, jak dlouho potrvá oficiální zápis nového rekordu.

»Poslední dvě díry byly pro mě«

Co kdybyste u prvního rekordu chtěl kvůli problému vyplavat? Jak jste to měl zajištěné?

Podél lana jsem měl asi pět nebo šest přístrojových potápěčů. Dva mě následovali celou dobu a byly tam i díry. A na trase bylo i několik otvorů. Sice byly určeny hlavně potápěčům, ale mohl bych se jimi samozřejmě dostat nahoru. Poslední dvě díry asi od padesáti metrů byly už připraveny skutečně pro mě, kdyby došlo k problému.

Pobavilo mě, že jste tehdy řekl: ‚No to by šlo‘. Nebylo to trochu nabubřelé gesto?

Možná to vypadalo trochu namyšleně, ale bylo to inspirováno prvním pokořitelem kanálu La Mance Františkem Venclovským. Když vylezl, řekl: ‚Já su tak šťastné‘. Tak jsem si z legrace vymyslel, co řeknu já. Pro mě je typické, že i když zaplavu třeba i osobní rekord v bazénu, je tam vždy radost, ale vidím i rezervu. A nemám ve zvyku freneticky zařvat třeba jako lezec Adam Ondra, když pokoří nějakou stěnu.

Nakolik člověka pod vodou limituje ten chlad?

Naprosto zásadně. Ledová voda tělo stáhne a sníží výkon. Ve chvíli, kdy se potopím pod led, tak mi zatnutí svalů vlivem chladu začne brát enormně kyslíku. Potřeboval jsem se proto maximálně adaptovat na stav, kdy mi chladná voda vůbec nebude vadit a já se v ní dokážu co nejvíc uvolnit. Proto je tak důležitý trénink. Nedýchat sice vydržím osm minut, v ledové vodě ale člověk vydrží ani ne polovinu tohoto času.

Pomáhá vám otužování zdravotně?

Občas si sice zakašlu, ale jinak mi to pomáhá velmi. Zvyšuje mi to imunitu. Když už na mě něco lete, stačí se na chvilku potopit do studené vody a nemoc probíhá rychleji a nemá tak silný průběh. Ostatně, než přišla farmacie, lidé dřív nebyli tak choulostiví i proto, že byli otužilejší.

Na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické v Liberci jste vystudoval tělesnou výchovu a matematiku. Bavily vás roky strávené na TUL?

Ano. Pro mě bylo studium jednoznačně volbou, jak se profesionálně věnovat sportu. Nemusel jsem už poslouchat řeči, že se jen bavím a nic nedělám (smích). Pro mě nikdy nebylo těžké dělat jakýkoliv sport. Kromě gymnastiky, se kterou jsem se musel poprat, jsem vše plnil bez většího tréninku. Protrpěl jsem si snad jen fyziologii i anatomii – tehdy jsem ještě nechápal jejich význam, ale docenil jsem je později, kdy jsem začal závodit v běhání nebo potápění. Když chcete být dobrý, nestačí jen poslouchat pokyny trenéra. Musíte pochopit, co se s vaším tělem děje. Skvělé byly i nejrůznější kurzy na horách nebo na vodě. Na škole jsem se dostal ke spoustě aktivit, které bych třeba jinak neměl možnost podniknout. No a matematika mě taky bavila. I tam se dalo některými předměty projít zkrátka díky vztahu k matematice a přirozeně vyvinuté logice a představivosti, jiné předměty se musely vydřít. Rád bych pro studenty uspořádal nějaký kurz otužování nebo i potápění. Nejen pro mě, ale věřím, že i pro řadu studentů TUL by to byla jistě nová zkušenost.

Adam Pluhař

David Vencl
(* 6. 5. 1982)

Vyrůstal v Lomnici nad Popelkou, nyní žije v Teplicích. Na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL vystudoval tělesnou výchovu a matematiku. Učil na základních školách v Teplicích. Od roku 2012 se věnuje freedivingu, od roku 2017 v tomto sportu reprezentuje Českou republiku. Je držitelem několika národní rekordů a světového rekordu v plavání pod ledem na nádech bez neoprenu. Dosáhl jej 23. února 2021, kdy v zatopeném vápencovém lomu Lahošť u Teplic uplaval 80,9 metru a překonal tak rekord Dána Stiga Severinsena z roku 2013 o hodnotě 76,2m. Venclův rekord byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů. Na zápis druhého rekordu z března 2023, kdy se jako první člověk na nádech a bez neoprenu potopil do hloubky 52 metrů zatím David Vencl čeká. Živí se jako lektor kurzů freedivingu a dechové i chladové terapie.

 

Další články v rubrice

20240115_093102-2.jpg

»Opravovali jsme polární refugium v Antarktidě«

Šestitýdenní antarktické dobrodružství spojené s opravou provizorního zázemí pro terénní výzkum, refugio CZ*ECO Nelson prožili pedagogové Fakulty umění a architektury TUL Vladislav Bureš a Dagmar Vojtíšková. Oba stavební projektanti se zkušenostmi...

13. 5. 2024 | Lidé | 334

Zůstaň v kontaktu s univerzitou

T-UNI Univerzitní časopis /
University Magazine

Nepřehlédněte
tipy redakce

Loni si velkou pozornost vysloužila přednáška zakladatele a CEO úspěšného start-upu Tanganica Filipa Svárovského.

JobTUL Days no. 2. Rezervujte si termín 6. listopadu 2024

První ročník veletrhu JobTUL Days byl velmi úspěšný, a tak jsme se s chutí pustili do příprav dalšího. V tuto chvíli máme termín a více než čtyři desítky registrovaných firem napříč obory. JobTUL Days budou opět největším veletrhem pracovních...

6. 6. 2024 | Události | 236