Již 30 let je náš vzdělávací systém demokratický. Jaké jsou výzvy současného školství?

Rovnost ve vzdělávání stále budí rozpaky a odpor společnosti. Irena Smetáčková z PF UK na konferenci ČAPV 2019 v Liberci

Především této otázce se věnovala konference České asociace pedagogického výzkumu, kterou minulý týden hostila naše univerzita.

Téma konference, na kterou přijeli odborníci z tuzemských pedagogických fakult i z fakult vzdělávajících učitele, znělo „Pedagogický výzkum, školní praxe a výzvy demokracie“. Jak uvedl za organizátory konference vedoucí katedry pedagogiky a psychologie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL Tomáš Kasper, jedním z hlavních témat současného školství v České republice je otázka rovného, tedy demokratického přístupu ke vzdělávání.

Tomuto tématu se věnoval také úvodní příspěvek konference "Proč bývá rovnost často považována za neslušné slovo?", který přednesla Irena Smetáčková, vedoucí katedry psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Rovnost ano, ale ne pro všechny

Inkluzivní vzdělávání v České republice není dobře připravené a finančně a personálně zajištěné, může být újmou pro žáky a české školství. Proti 15 % respondentů, kteří jsou zastánci inkluze, stojí převaha 32 % dotázaných, kteří jsou jejími odpůrci. Vyplývá to z výzkumu, který v roce 2017 zveřejnila společnost EDUin a který v úvodu své přednášky prezentovala docentka Smetáčková.

Nadějí pro inkluzi, respektive její obraz v českém prostředí je 54 % respondentů z uvedeného výzkumu, kteří nejsou názorově vyhranění a jsou ochotní se za inkluzi postavit, pokud by se podařilo rozptýlit jejich obavy, které sdílejí také příznivci inkluze. Odkud pramení naše obavy z inkluze a v obecnější rovině odmítavý postoj k rovnosti ve vzdělávacím systému, na to se zaměřila docentka Smetáčková, která v závěru své přednášky hovořila o psychologických mechanismech odmítání rovnosti.

Jedno vysvětlení přináší teorie ospravedlňování systému (Jost a Banaji, 2005). „Nezpochybňujeme systém, který už funguje, i když je v něm zakódovaná nerovnost, protože nevíme, jak jinak by ten systém mohl fungovat, neumíme si to ani představit. ,Je to tak přirozené,ʻ řekneme si a tento postoj nám brání dále přemýšlet o nerovnosti v systému,“ shrnula Irena Smetáčková.

Druhou teorií, která může pomoci pochopit princip utváření názoru na rovný přístup ke vzdělávání, je teorie obsahu stereotypů (Fiske, Glick, Cuddy, 2002, 2008), která se zabývá mechanismem (ne)přijetí menšinové skupiny – ve sledovaném případě by to byla skupina dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Jak v krátkosti představila docentka Smetáčková, podle této teorie máme tendenci o sociálních skupinách přemýšlet ze dvou hledisek, z hlediska schopností, lépe kompetencí, které skupina má, a z hlediska vřelosti, kdy hodnotíme, jak je skupina otevřená prostředí, ve kterém existuje. Podle těchto hledisek v nás daná skupina vzbuzuje emoce od lítosti až po závist. „A tím řídíme svůj postoj a jednání vůči této skupině od aktivní, respektive pasivní podpory až po pasivní, respektive aktivní ubližování,“ shrnula Irena Smetáčková.

Jednou z cest směrem k většímu přijetí rovnosti a inkluze ve vzdělávání v české společnosti je, jak podle závěrů EDUinu, tak docentky Smetáčkové, diskuze a větší informovanost. „Akademici by měli vstupovat do veřejného prostoru a kultivovat diskuzi o rovnosti,“ řekla Smetáčková, protože, jak uvedla v úvodu: „Rovnost ve vzdělávání se rozhodně vyplácí. Víme to ze zahraničních výzkumů a už se to ukazuje i na základě prvních průzkumů u nás.“

Radek Pirkl