»Někdy jsme i zalhali, abychom podpořili pravdu« říká předseda stávkujících studentů Ivo Luňák

Byl jste připraven na roli předsedy studentského stávkového výboru?

Měl jsem dobrou přípravu ze studentského divadla a u nás na vsi jsem ještě před tím dělal předsedu SSM, až do 13. srpna 1984, kdy jsem byl vyhozen, protože jsem v naší vísce České Meziříčí uspořádal punkový festival, na který se sjelo asi 2000 lidí včetně klubka pankáčů.  

V roce 1989 jsem byl už otrkaný, uměl jsem předstoupit před lidi a zformulovat myšlenku. A díky divadlu jsme byli mezi studenty i známí, na naše představení před kolejemi přišlo i jeden a půl tisíce študáků.

Byli všichni studenti pro stávku, nebo jste se potkali i s těmi, kteří nesouhlasili?

S takovými, kteří by šli vyloženě proti nám, jsem se nepotkal, nebyli, nebo jsem o nich nevěděl. V mém okolí byli tři kluci, kteří byli kovaní, ale nebylo to z přesvědčení a v jádru to byli normální kluci. Když to začalo vřít, spousta lidí odjela ze školy domů, z různých pohnutek, a je pravda, že mezi nimi teoreticky mohli být i příznivci komunistů, ale to už dneska nezjistíme ani zjišťovat nebudeme.

Jako studenti jste také jezdili dělat osvětovou činnost do fabrik, tzv. spanilé jízdy, to bylo z vlastní iniciativy?

Tuhle „osvětově-kulturní“ činnost jsme dělali z rozhodnutí celorepublikového stávkového výboru v Praze, jezdili všichni vysokoškoláci, nejen Liberec a byl to skvělý tah. Naše agitky měly obrovský dopad, obrovský.

Nikoho jsme nemuseli přemlouvat, aby tam přišel, stačila jen výzva „Dnes přijedou studenti“ a odpoledne byla plná jídelna nebo plný kulturák. Lidi měli ohromný zájem se něco dozvědět. A zvlášť od studentů.

Jak to probíhalo?

Pouštěli se kazety z toho zásahu na Národní třídě, pak nějaká zpěvandule z divadla zazpívala My Fair Lady, následovala diskuze se studenty, dostali jsme kafe a párek, sedlo se do autobusu a jelo se dál. Někdy jsme ve fabrikách hlásali přímo na dílně z ponku. Bylo to intenzivní a hodně mě to bavilo a mělo to smysl.

I v těch nejmenších vesničkách viděli ty záběry, jak policajti řežou do studentů. Bylo cítit, že nesou těžce, jak jim policajti mlátí do dětí. Bylo to silný, tekly i slzy. Vesměs ty záběry viděli úplně poprvé. Nemohli se to dozvědět jinde. Ale našli se i tací, kteří ty záběry zpochybňovali. Nedivil jsem se jim, v té době probíhala masáž televizí a rozhlasem, nikdo nevěděl, kde je pravda. Ne každý poslouchal Hlas Ameriky. Ale přítomnost autentických studentů je přesvědčila. Taky s námi sem tam jela nějaká herecká hvězda. Na jednom výjezdu s námi byl pan Přeučil. No a někdy jsme i zalhali, že jsme tam byli, aby se té věci pomohlo, abychom pomohli pravdě, když jsme narazili na nějaký větší odpor. Oni tvrdě do nás, tak my tvrdě do nich. „Jsem tam byl a hotovo! Jsem to viděl!“ To vám pak nemůže nikdo před davem říct, že lžete.

Kolik fabrik jste objeli?

Intenzivně se to dělo asi od 20. listopadu do generální stávky, která byla vyhlášená na 27. listopadu. Jezdily jsme tři skupiny a denně jsme obrazili pět šest závodů, to je víc než stovka mítinků. Na vesnicích, v družstvech a fabrikách od Turnova po Varnsdorf.

Měl jste to srovnání – byli liberečtí vysokoškoláci v porovnání s ostatními školami akční?

Mohu snad víc porovnat s Olomoucí, kde tehdy studovala moje žena, a Olomouc revolucí určitě žila ještě víc. Vysvětluju si to tím, že ta škola byla větší a také tím, že tam bylo víc humanitních oborů. Na nich se vždycky najde víc studentů, kteří sledují citlivěji dění kolem sebe a spíš se odhodlají vystoupit, družit se a něco s tím dělat. Tady v Liberci byli tehdy jen strojaři a textilačky. Ne že by byli lhostejní nebo si neuvědomovali vážnost situace, ale prožívali to spíše uvnitř, navenek byli možná laxnější, neprojevovali se tolik.

Kdy ukončil stávkový výbor svou činnost?

Ustanovením akademického senátu. Bylo to v březnu nebo dubnu 1990. Zvolili se první členové, a tím jsme jako stávkový výbor automaticky zanikli. Jak už jsem mnohokrát v různých rozhovorech řekl, byli jsme studenti a naším hlavním cílem bylo dostudovat, což konečně bylo možné. Jistá návaznost tu ale byla. Já jsem se stal vůbec prvním předsedou studentské komory senátu a celá řada lidí ze stávkového výboru v akademickém senátu také působila.

Jedna z prvních věcí, kterou jsme v akademickém senátu odhlasovali, bylo opět prodloužení čtyřletého studia na pětileté a doplnění předmětů o věci, o kterých jsme nic nevěděli, jako řízení podniku, teorie spolehlivosti a další témata, která jsou podstatná pro praxi. Kdo chtěl, mohl toho využít, já jsem toho využil a ještě rok jsem v Liberci studoval.

Co říkáte situaci u nás teď, 30 let poté, co jste pomohli nastartovat demokratický kurz země?

Jsem z toho špatný, žiji v ostrém nesouhlasu s vrcholnou politikou naší země a chodím na mítinky hnutí Milion chvilek pro demokracii. Nelíbí se mi to, co se mi nelíbilo ani za bolšána, a to je pohrdání lidmi dole, arogance. Jakmile se lidi dostanou k moci, zapomenou, že nejsou služebníky státu. Ale věřím, že to k něčemu spěje, že to je nutná cesta krizí, kterou musíme projít, a vidím, že společnost se vnitřně mění. Chce to trpělivost, bavit se s lidmi a ukazovat jim reálné věci. Věřím, že lidi nejsou jen stádo a vnímají ty evidentní věci, které se dějí. Ale bohužel masmédia plní zakázky a mediální obraz třeba premiéra vedou velmi chytří lidé a ti to PR umí udělat tak, že z černé je čistě bíla. Ale věřím, že to dopadne dobře. Alespoň pro naše děti a vnoučata.

Děkuji Vám za rozhovor.

Radek Pirkl