Studentu TUL Martinu Blechovi učarovaly liberecké tramvaje natolik, že jako brigádník pravidelně usedá za jejich řízení. Ještě jako žák a středoškolák absolvoval pět ročníků Dětské univerzity TUL a už tehdy jej přitahovaly koleje. Ostatně, s modelací pražského metra tehdy bodoval ve studentské soutěži v USA.
Proč si o tom všem povídat fádně u stolu, když můžeme vyrazit tramvají? Navíc máme od dispečera dovoleno stát přímo u řidičovy kabiny a sledovat trať z nezvyklého úhlu.
„Jezdím už sedm měsíců a pořád mě to strašně baví. Čistím si tu vlastně hlavu. A pohled na Ještěd, když svítá, se mi ještě neokoukal,“ vysvětluje Martin Blecha důvod svého tramvajáckého zápalu. Před chvílí se ohlásil na dispečinku a ve Fügnerově se vystřídal s kolegyní. Je po jedné hodině odpoledne a míříme k Ještědu. Martin má přitom za sebou už i ranní směnu. Nástup ve vozovně měl ve 3.50. „Znamená to vstávat po druhé ráno. Mně to ale nevadí. Je to lepší než vstávat do školy na sedmou. Ještě jsem do práce nikdy nezaspal,“ směje se Martin.
Stres? Stíhání jízdního řádu
Když před třemi lety nastoupil na naši fakultu strojní, začal si přivydělávat v dílnách dopravního podniku. I když pokukoval po řízení tramvaje, neměl tehdy ještě potřebných jedenadvacet let. Teprve loni v červnu nastoupil do kurzu pro budoucí řidiče a poprvé se s tramvají rozjel. „Splnil se mi tím sen. Je to nepopsatelný pocit rozjet a ovládat ten kolos. Ze začátku je jen trochu stresující stíhat časy jízdního řádu,“ líčí Martin, zatímco zastavujeme na Rybníčku.
Bez instruktora už krouží městem od loňského srpna. Ve smlouvě má, že za tři roky musí odjezdit 1600 hodin. Aby se dříve dostal na vysněnou jabloneckou trať, přerušil školu. Od zimního semestru chce ale začít opět se studiem.
Za sebou jsme nechali terminál MHD ve Fügnerově ulici s chaotickým lidským hemžením v kombinaci s nejrůznějšími dopravními prostředky připomínající centrum Bangladéše. Za nejnebezpečnější místo na trati ale Martin terminál nepovažuje. „Horší je Rumunská. U Adrie mi nedávno málem vjela pod kola řidička černé škodovky. Přitom mě celou dobu viděla. Na Šalďáku mi zase přeběhla paní na červenou těsně před tramvají. Minul jsem ji o pár centimetrů,“ popisuje dvaadvacetiletý Martin nedávné kritické okamžiky. Přesto jeho tramvaj nemá bezpečnostní pás. Nepotřebuje jej. Při střetu zkrátka vítězí a auto nekompromisně odtlačí.
Celou trať si můžete s Martinem projet na tomto odkazu.
Stoupáme Hanychovem k Ještědu a naše tramvaj T3 v libereckém retro designu jen s moderní výzbrojí lehce podklouzne. Je to vidět na zběsilém vychýlení ampérmetrů, protože chybí adheze. Sypání písku kvůli lepší trakci ale tentokrát není zapotřebí. Když krátce nato zastavíme, tváří v tvář se setkáváme se zlobou nerudného cestujícího. „Nevidíš, co je tam nahoře napsáno? Modli se, ať to neohlásím na dispečinku!,“ vyhrožuje postarší muž ze zastávky a naráží na nápis Nemluvte za jízdy s řidičem. „To je normální. Vzniká spousta konfliktních situací. Nedávno zbili kvůli kontrole lístku kolegu. V takových případech je lepší nejít do střetu a zavřít se v kabině. Já už jsem třeba nejednou vyváděl bezdomovce, který strašně páchl. Ale razím zásadu, že jak se člověk chová k lidem, tak se oni chovají k němu.“
Na konečné je k učení větší klid než na univerzitních kolejích
Ptám se, jestli má vůbec Martin čas na učení. Nejkratší směna může trvat šest, nejdelší třináct hodin. „Na směnách se dá vždy s výpravčí dohodnout. Dá se to skloubit. Než jsem přerušil, učil jsem se na konečných. V noci je to lepší než na univerzitních kolejích. Je tu větší klid. Na učení má člověk třeba krásných čtyřicet minut, které stejně nemá jak jinak strávit.“
V souvislosti se školou se otázkou vracím v čase o pět let zpět, kdy Martin Blecha ještě jako středoškolský student senzačně bodoval v největší mezinárodní soutěži studentských technických projektů I-SWEEEP (International Sustainable World Energy, engineering, Environment Project Olympiad). Je zaměřená na studentské projekty v kategoriích energie, inženýrství a životní prostředí. Do soutěže se přihlásil s modely historické i modernizované soupravy pražského metra. Největší americké soutěže studentských projektů se zúčastnilo přes 660 středoškoláků z 67 zemí a 44 amerických států, Martin v této konkurenci získal třetí místo.
Soupravy tehdy modeloval v profesionálním programu Cinema4D i díky tomu, že jej strojvedoucí například během historických jízd, po domluvě s Dopravním podnikem Praha, pouštěli do kabiny řidiče. Nad projektem strávil přes 1100 hodin. „I když chci přejít na jinou fakultu, získané znalosti využiji. Dělám spoustu projektů, pořád modeluji nebo konstruuji a ve strojírenství se pohybuji neustále. Hrozně mě to baví.“
V tramvaji s námi jede ještě Martinův spolužák z fakulty strojní Jan Bydžovský. Nejen se studiem na naší univerzitě, ale i s řízením tramvají začínali spolu. „Je to pro mě nejlepší brigáda. Co se týče práce i financí. Zároveň to pokládám za smysluplné využití volného času. Dřív jsem mnoho času trávil hraním na počítači. Teď jsem to vyměnil za tramvaj,“ přiznal Jan Bydžovský.
Zástup našich studentů-řidičů tramvaje se patrně ještě rozroste. Další spolužák, Per Holec, o řidičském kurzu díky spolužákům také uvažuje.
Jsme na konečné pod zasněženým Ještědem. Martin mi ještě ukazuje, jak se umí tramvaj zpětně pohybovat. A zamýšlí se nad svými cíli do budoucna. „Chci dostudovat bakaláře a pak jít ještě na inženýra. A hrozně rád bych se časem zacvičil i na jabloneckou úzkorozchodnou trať. Je to unikát, který nikde jinde není. Snad to ještě stihnu před plánovanou rekonstrukcí.“
Koronavirový dovětek
Reportáž jsme připravovali v době, kdy ještě koronavirus neeliminoval veškeré dění v zemi a nošení roušek nebylo povinné. Proto ještě Martin nemá na fotografiích roušku. Dnes už musí mít řidiči tramvají roušky, i když mají zavřené dveře kabiny. Martin Blecha si o tom myslí své. „K řízení s rouškami bych ještě rád podotkl, že dost řidičů, mě nevyjímaje, musí mít během řízení brýle. Faktem je, že s rouškou se brýle prostě mlží a řídit se zamlženými brýlemi není jen nepříjemné, ale mnohdy je to i velmi nebezpečné. Přesto je nařízeno roušky během řízení tramvaje nosit,“ říká.
Dnes, kdy je omezen provoz hromadné dopravy, se na daném voze vystřídají dva řidiči. „Přes noc jsou vozy vydezinfikovány,“ připomíná Martin Blecha a dodává: „Zatím jsem se ale nesetkal s tím, že by kolegové odmítali jít do práce kvůli mnohokrát zmiňované hrozbě.“
Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou (DPMLJ) má 265 řidičů autobusů a 100 řidičů tramvají. Z toho 99 brigádníků řídí autobusy a 39 tramvaje. „Brigádníci jsou nezbytnou a vítanou součástí týmu zaměstnanců dopravního podniku," řekla mluvčí DPMLJ Martina Poršová. Autobus denně řídí 10 až 13 řidičů brigádníků, tramvaj 3 až 4.
„Studenti vysoké školy jsou v posledních zhruba třech letech v týmu brigádníků spíše novinkou. V současné době máme dva na tramvajích. Jeden si rád bere služby přes den, druhý večer. Jako studentům se jim vycházelo vstříc s ohledem na rozvrh a zkouškové období,“ doplnila mluvčí Poršová. „Jsou naprosto spolehliví, vstřícní, slušní k cestujícím a velcí 'srdcaři' tramvajového provozu, vozidel a veřejné dopravy. Vážíme si jich po všech stránkách.“
Adam Pluhař
Další články v rubrice
V Betlémské kapli jsme uctili historický odkaz zavražděných studentů
Naši studenti a členové sboru Bohemia Chór FP TUL byli součástí Mezinárodní konference „17. listopad 1939 – historický odkaz budoucnosti“, jež se konala v prostorách Betlémské kaple v Praze u příležitosti oslav Mezinárodního dne studentstva....
FUA 30 a Jiří Suchomel 80
Fakulta umění a architektury slaví výročí a zároveň narozeniny svého zakladatele. K jubileím uspořádala výstavy v Galerii Národní technické knihovny V Praze.
Pražské Jezulátko má nové roucho. Díky úsilí thajských vědců i přispění TUL
Na novém rouchu pro Pražské Jezulátko, jednom z nejznámějších českých náboženských symbolů, spolupracovaly Rajamangala University of Technology Thanyaburi v Thajsku a Technická univerzita v Liberci. Převážně buddhistické Thajsko se ušitím oblečku...
