Vyšetřovali jsme i lidi s koronavirem. Strach jsem ale neměl

Václav Nocar chtěl hned na začátku propuknutí epidemie se spolužáky pomoci liberecké nemocnici. V triážním stanu rozhodoval, koho pustí dál. Na snímku s Lucií Merhautovou.

ROZHOVOR. Se spolužáky dva měsíce "bránil" libereckou nemocnici před koronavirovou nákazou. Václavu Nocarovi, studentu druhého ročníku oboru zdravotnický záchranář Fakulty zdravotnických studií TUL právě skončila náročná "mise" v triážním stanu u vchodu do nemocnice. Se spolužáky z fakulty, mediky a zaměstnanci ve dvanáctihodinových směnách rozhodoval o tom, koho pustí dál a kdo by mohl ostatní v nemocnici nakazit.

Kdy a proč jste nabídl nemocnici pomoc?
Do nemocničního koloběhu jsem naskočil 15. března v neděli. Výuka na škole byla zastavená, takže jsem neměl co dělat. A hlavně jsme chtěli se spolužáky pomoci (Janem Vancem, Barborou Tylichovou, Kateřinou Najmonovou, Lucií Merhautovou, Tomášem Zemanem, Tomášem Dachsem a Ivanem Dubovykem, pozn. redakce). Bylo nám jasné, že budeme v nemocnici potřeba. Proto jsme se nabídli jako dobrovolníci. Pak jsme dostávali za práci menší odměnu, za což jsme nakonec byli rádi, ale peníze motivací nebyly.

Byli jste jen v triážním stanu, kde se příchozím měřila teplota, dělaly se stěry a vyplňovaly dotazníky, než mohli jít na jednotlivá oddělení?

Ne. Na začátku sice fungoval jen triážní stan, který třídil lidi do nemocnice. Pak se ale situace přiostřovala, protože přibývalo potenciálně rizikových pacientů, které už nestíhala infekce. Tak se v areálu postavil zelený armádní stan. Přezdívali jsme mu Hnízdo. Fungoval jako předsunutý urgentní příjem. Měl kapacitu třech lůžek, byla v něm ambulance lékaře a čekárna. Pacientům jsme tam dělali stěry, oni následně čekali na výsledky. Když je měli negativní, což bylo v drtivé většině případů, mohli směřovat do nemocnice. Pokud je měli pozitivní, mířili na ARO nebo na infekci.

To jste měli v armádním stanu skoro bojové podmínky. Tuším ale, že se vyšetřovalo i jinde.

Ano. Když se po čase zjistilo, že je nápor pacientů velký a tři lůžka jako předsunutý urgent nestačily, vznikl v budově B, kde je jindy rehabilitace, provizorní předsunutý urgentní příjem. Byly tam dvě ošetřovny po pěti lůžkách a velká čekárna. Mohlo tam sedět šest až sedm pacientů. Tam jsme dělali také. Šlo o podobnou práci jako ve stanu, jen v důstojnějších podmínkách. Tam už jsme si mohli dovolit i něco víc. Základní odběry, napichování kanyl nebo podávání základních léků.

Kdo byl pro vás rizikový pacient?

U pacientů jsme posuzovali tři kritéria. Jestli ti lidé nepřijeli z rizikových oblastí, zda nemají teplotu a pak se zjišťovaly různé přidružené symptomy infekčního onemocnění, jako je kašel, dušnost a tak dále. Ve chvíli, kdy nám vyšlo alespoň jedno z kritérií pozitivní, třeba, že jsme naměřili teplotu nebo se pacient za posledních čtrnáct dnů vrátil z Itálie, stával se potenciálně rizikovým. Šlo o pacienty, co nejspíš pozitivní nebyli, ale bylo třeba k nim přistupovat opatrně, aby se předešlo nákaze dalších lidí. Když pacient získal dva až tři křížky, byl posuzován jako velmi rizikový.

Studenti v triážním stanu měřili návštěvníkům nemocnice teplotu a sepisovali s nimi dotazníky.

Riziko nehrozí. Návštěvník nemocnice prošel kontrolou a může pokračovat dál do nemocničního komplexu.

V roušce, rukavicích a obleku nebylo v zatepleném triážním stanu jeho osazenstvu úplně příjemně.

Studenti FZS, zleva: Tomáš Zeman, Kateřina Najmonová, Václav Nocar, Ivan Dubovyk, Lucie Merhautová, Bára Tylichová.

Jak dlouho trvala jedna směna?

Většinou jsme chodili na klasické dvanáctihodinové nemocniční směny. Už z minulosti jsem s nimi měl zkušenost.

Kdy při takové směně přichází největší krize a únava? Je to v noci?

Nezáleží asi ani tak na čase, jako na tom, kolik je práce. Když jí máte hodně, kolikrát se ani nepodíváte na hodinky a najednou zjistíte, že je o osm hodin víc. Na druhou stranu byly noční, kdy se to opravdu táhlo a čas vůbec neutíkal. Bylo to hlavně o víkendu. Ty noční směny nejsou zkrátka tak vytížené.

Kolik lidí vám tak za směnu prošlo rukama?

Vedli jsme si o tom pečlivou statistiku. V pracovních dnech ty počty kolísaly mezi 1200 až 1400 lidmi. O víkendu bylo pacientů méně. Zhruba polovina.

Vyšetřoval jste i pacienty, co měli pozitivní test na koronavirus?

Ano, setkal jsem se se dvěma.

Jak to na vás působilo? Měl jste obavu, pod dojmem té všudypřítomné hysterie a mediální masáže?

Média jsem nesledoval. Jen statistiku, abychom věděli, jak plánovat provoz. A obavu nebo větší stres, že bych mohl chytit koronavirus, jsem neměl. Z praxí jsme zvyklí přistupovat k infekčním pacientům. Měli jsme ochranné pomůcky – obleky, rukavice, štíty, roušky. Postaráno o nás bylo dobře.

Všichni spolužáci to ustáli bez nákazy?

Ano.

A co rodiče? Měli obavy? A neodrazovali vás třeba od působení v nemocnici?

No, rodiče trochu obavu měli. Já jsem je proto měsíc a půl neviděl. Bydlel jsem na koleji a domů jsem vůbec nejezdil. Nechtěl jsem je zbytečně vystavovat riziku. Ale jinak věděli, že nejsem hloupý, abych zbytečně riskoval. Měli také jistotu, že o mě bude postaráno. Moc možností protestovat stejně nemají, protože jsem se vydal na dráhu záchranáře (smích).

Pomáhali všichni studenti FZS

Během koronavirové epidemie se postupně do pomoci zapojili všichni studenti Fakulty zdravotnických studií TUL oborů zdravotnický záchranář a všeobecná sestra. Přes 300 studentů všech ročníků pomáhalo (a někteří stále pomáhají) jak dobrovolně, tak v rámci svých praxí. Působili či působí například na dispečinku krajské záchranky při administraci odběrů, do terénu vysílali speciálně upravené odběrové sanity. Pracovali či pracují na standardních odděleních nemocnic, urgentních příjmech a jednotkách intenzivní péče i odděleních ARO. Byli také v triážních a odběrových stanech. Kromě liberecké, turnovské, jilemnické, tanvaldské, jablonecké či českolipské nemocnice pracovali v nemocnicích v Mladé Boleslavi, Vrchlabí, Trutnově nebo ve Všeobecné fakultní nemocnici Praha a jinde.

Měnila se během těch dvou měsíců nálada lidí, co procházeli triážním stanem?

Na začátku mi ti lidé přišli opravdu vyděšení. Moc nevěděli, co se děje. Pak už se takoví ti pacienti, co docházeli do nemocnice pravidelně, otrkali, a brali to spíš někdy na lehkou váhu. Dávali najevo, že je procedura u vstupu zdržuje.

S nepříjemnými pacienty jste se nesetkal?

Popravdě řečeno, setkal. Část pacientů byla hrubá a nepříjemná ve chvíli, kdy se nemocnice začala vracet do normálu. To znamená, že přibývalo plánovaných výkonů. Když lidé viděli, že se vše okolo uvolňuje, a my tu pořád 'triážujeme', nadávali, že musejí stát frontu, když chtějí do nemocnice. Říkali nám, že jsou objednaní na určitou hodinu. Že je neošetří a že za všechno můžeme my. Ale s tím se student záchranář musí vypořádat. Když vám na výjezdech namol opilí lidi nadávají, tohle vás nevyvede z míry.

Jak jste se stravovali?

Ze začátku nám nemocnice vozila balíčky a v buňce vedle stanu jsme měli vyhrazené místo jak na převlékání, tak na jídlo. Pokaždé, když jsme se chtěli najíst, napít nebo jít na záchod, jsme se museli dekontaminovat. To znamená, kompletně se převléknout, dezinfikovat ruce a všechny pomůcky. Pak už jsme dostávali stravenky, takže jsme po dekontaminaci chodili do nemocniční jídelny.

Byl i v té pochmurné době prostor pro humor?

Ano, na nočních byla vždycky legrace. Člověk se musí nějak zabavit, aby neusnul. Legrace jsme si užili až až.

Stíhal jste při tom zápřahu školu?

Úkoly, jako seminárky a podobně jsem stíhal. Ale přiznám se, že jsem neměl čas se učit. Teď jsme kvůli tomu ze zkouškového období dost ve stresu. Všem nám spadl kámen ze srdce, že se před zkouškovým obdobím opatření zrušilo a můžeme se v klidu učit.

Ty dva měsíce intenzivní práce byly pro vás jistě náročné. Je přesto něco, co vám z toho období bude chybět?

Až projdeme zkouškami, přijde červenec a léto, myslím, že nám všem bude chybět celá ta práce ve stanu, povídání v době volna, legrace a naše dobrá parta. Moc si vážím spolupráce se všemi, s nimiž jsem se během těch dvou měsíců měl možnost potkávat nebo s nimi pracovat. Teď se ale nejvíc těším na to, až se nějak po zkouškovém období odměním.

Václav Nocar

21 let, pochází z Mladé Boleslavi. Student 2. ročníku oboru zdravotnický záchranář na Fakultě zdravotnických studií TUL. Působí také jako první místopředseda fakultního senátu.

Adam Pluhař