Význam nanotechnologii pro životní prostředí

Výsledky svého výzkumu zaměřeného na pokročilé sanační technologie, založené především na aplikace nanotechnologií v oblasti životního prostředí, na včerejší tiskové konferenci prezentovali řešitelé projektu Výzkumné centrum „Pokročilé sanační technologie a procesy" (ARTEC). Tým Miroslava Černíka se zaměřil především na použití nanoželeza a nano-bio-technologií pro čištění kontaminovaných podzemních vod a odpadních vod z průmyslu.

Výsledky této aktivity v rámci centra ARTEC shrnuje kniha „Chemicky podporované in situ sanační technologie“, kterou včera autorský tým Miroslava Černíka pokřtil. Kmotry byli prorektorka TUL Jana Drašarová a děkan FM TUL Václava Kopecký. „Technická univerzita v Liberci je s nanotechnologiemi spojována od roku 2004, kdy tým profesora Jirsáka představil postup pro průmyslové vyrábění nanovláken. Od té doby je výzkum nanotechnologií a nanomateriálů stále intenzivnější a z velké části se soustředí na aplikace. Výsledky výzkumného centra Artec dokazují, že umíme přejít z laboratoře do praxe a že Technická univerzita v Liberci splňuje parametry výzkumné univerzity,“ řekla Jana Drašarová.

Kniha vznikla jako výsledek dlouhodobého studia procesů probíhajících při reakci chemických látek s kontaminanty v podzemní vodě a v horninovém prostředí. „Pochopení a využití těchto procesů založených na změně oxidačně-redukčních podmínek se stalo základem sanačních technologií, které intenzivně laboratorně a poloprovozně ověřujeme a optimalizujeme. Účelem výzkumu je zavedení nových technologií do sanační praxe a zmapování jejich přínosů i limitů,“ uvedl Miroslav Černík s tím, že v knize je věnována největší pozornost in situ redukci za pomoci nanočástic na bázi elementárního železa.

Na knize spolupracovalo 34 autorů, nejen z liberecké univerzity, ale také z Masarykovy univerzity Brno, VŠCHT Praha a ústecké univerzity Jana Evangelisty Purkyně. „Členy našeho týmu byli také odborníci z praxe – například z firmy Mega, ENACON, Aquatest a z Výzkumného ústavu anorganické chemie v Ústí nad Labem,“ dodal Černík.

Kniha „Chemicky podporované in situ sanační technologie“ je v pořadí druhým titulem shrnujícím výsledky výzkumu tohoto projektu. Loni na podzim představil tým Jiřího Maryšky knihu „Modelování transportních procesů v horninovém prostředí", která se zabývá výzkumem migračních procesů v souvislosti s hodnocením bezpečnosti ukládání radioaktivního odpadu. Jak uvedl vedoucí projektu Jiří Maryška, letos ještě v rámci výzkumného centra Artec uvede na trh tým Tomáše Pačesa z České geologické služby třetí publikaci zaměřenou na výzkum horninového prostředí, do kterého by bylo možné bezpečně ukládat odpady včetně vyhořelého paliva z jaderných elektráren.

Realizace projektu ARTEC byla zahájena na Fakultě mechatroniky, informatiky a mezioborových studií TUL v roce 2005 v rámci Programu výzkumných center Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Poskytovatel dotace – MŠMT – později prodloužil smlouvu o dva roky. Technická univerzita v Liberci jako příjemce získala na sedmiletý projekt podporu ve výši zhruba 224 milionů korun v programu „Výzkumná centra 1M“ Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy. Do projektu se zapojilo vice než 100 vědeckých pracovníků ze šesti institucí.

Letos bude projekt ARTEC ukončen. Aktivity v něm řešené však ukončeny nebudou, ale budou řešeny v rámci nově zahájených projektů z programů TIP MPO či ALFA TAČR. Tyto projekty jsou založeny na spolupráci TUL s průmyslovými podniky k řešení konkrétních úkolů. Příkladem může být využití nanočástic a biologických metod pro čištění vod od šestimocného chrómu; kombinace nanočástic a elektrického pole či filtrační materiály pro čištění vzdušnin. Podle Černíka se výzkum, mimo jiné, také soustředí na možnost využití nanočástic železa v boji proti toxickým sinicím. V této věci TUL intenzivně spolupracuje s Palackého univerzitou v Olomouci. Železo totiž dokáže velmi efektivně buňky sinic zničit, navíc na sebe umí vázat fosfor, který růst sinic podporuje. V praxi by se podle něj tato technologie mohla k čištění vodních ploch požívat zhruba za dva roky

J. Kočárková