Historik Rychlík boří svojí novou knihou také zažitá klišé o Slovensku

Kdy vznikl ten úzus o slovenské porobě od Uhrů?

Středověk nezná národnostní konflikty, jak je chápeme my. A Uhry byly státem uherských stavů, především uherské šlechty, jež byla mnohojazyčná a mnohoetnická. Úřední řečí byla latina, tu se musel naučit každý, kdo to chtěl někam dotáhnout. A jak si mluvil doma nebo psal, pokud to uměl, to nikdo neřešil. Ve vyšších školách se také používala latina. Kromě toho byly všechny jazyky, kterými tehdy obyvatelstvo v Uhrách hovořilo, byly nevyvinuté. Nejen slovenština, maďarština zrovna tak. Ten národnostní maďarizační tlak se objevuje až na přelomu 18. a 19. století a postupně sílí. Ale nebyl schopen vytvořit z mnohonárodnostních Uher jednotný maďarský stát. Na to nebyly podmínky politické, sociální ani, jak říkám, technologické. Jak chcete působit na lidi, kteří jsou negramotní, nečtou noviny, nechodí do divadla? Takže to tvrzení o maďarizační porobě se týká až 19. století a to ještě až té druhé poloviny.

Překvapilo mě, že se v obou částech tehdejšího Československa lišila míra normalizace po roce 1968. Proč tomu tak bylo?

Po roce 1968, respektive po roce 1969 byla intenzita čistek na Slovensku menší, protože hlavním slovenským požadavkem v roce 1968 byla federalizace státu. A tato federalizace se opravdu uskutečnila. Byť ve zdeformované podobě, která Slováky nakonec stejně neuspokojila. Ale z jejich pohledu to bylo ‚alespoň něco‘.

Komunistický prezident Husák je na Slovensku vnímán jako odbojář

Jiné je také české a slovenské vnímání posledního prezidenta komunistického Československa Gustáva Husáka. Na Slovensku je to spíše pozitivní postava. Proč?

Gustáv Husák je na Slovensku vnímán jako odbojář, jeden z vedoucích představitelů Slovenského národného povstania, a jeden z autorů myšlenky federace, která jej v padesátých letech přivedla do vězení. Za normalizace byl vnímán jako ten, kdo federaci prosadil. Pro Čechy ale neměla federace význam, proto vnímají Husáka jen jako negativní postavu. Jako symbol normalizace.

Ostatně, staronový premiér Robert Fico se spolu se dvěma místopředsedy slovenské sněmovny letos v lednu položili kytici a věnec u Husákova hrobu a poklonili se. Myslím, že v Česku by to udělal jen premiér vzešlý z KSČM. Vaše Kniha je dovedena do voleb v září 2023, kdy se právě Robert Fico stal počtvrté premiérem.

Ano. V připravovaném dotisku jsem to dovedl až do prezidentských voleb 2024. Ale přerušil jsem vás …

Chci říci, že se mi politická situace na Slovensku jeví jako, eufemisticky řečeno, velmi neradostná. Jak to vnímáte vy?

Vnímám to stejně. A to jsem také slovenský občan. Ale také si říkám, že s tím asi nemůžeme nic dělat. Koho si lidé zvolili, toho mají. Musíme respektovat, že volby proběhly demokraticky. Nešlo o volby někde v Rusku nebo Bělorusku, kde je ta legitimita různých Putinů a Lukašenků nulová, protože volby v těchto zemích byly evidentně falšovány. (O lžích a překrucování historie v Putinovském Rusku hovořil Jan Rychlík v rozhovoru na T-UNI). Na Slovensku volby provedli demokraticky. Řeknu otevřeně, že jsem Ficův SMER nevolil a Pellegriniho jako prezidenta také ne. Musíme jedině doufat, že tomu v příštím volebním období bude jinak. Vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi zatím zůstávají korektní, byť se o nějaké srdečnosti, jaká tu byla za minulých vlád, hovořit nedá.

Jak myslíte tu srdečnost?

Nemluvím o vztazích mezi lidmi, ty byly vždy dobré. Ale nedá se hovořit o nějakých srdečných vztazích s ohledem na zahraničněpolitickou orientaci Ficovy vlády. Na druhou stranu nějaká společná zasedání vlády v této době opravdu nemají smysl, když se konsensus nedá najít.

Máte pro to čtvrté zvolení Fica vysvětlení? Tíhnou Slováci víc k proruské vlně?

Myslím, že to není ten důvod, proč většina lidí volila stranu SMER a Fica. Spíš předchozí slepená koalice prokázala tak kolosální neschopnost, že zejména u nižších sociálních vrstev zavládl pocit, že za Fica byl pořádek a byla určitá stabilita. Pak samozřejmě hrály roli i sociální demagogie a politické sliby, které s pravděpodobností hraničící s jistotou nebudou splněny.

»Rusofilů« je na Slovensku víc než u nás

Osobně mám pocit, že proruská rétorika, nebo odmítání ukrajinské pomoci je na Slovensku silnější než u nás. Je to tak?

Tak jako u nás, je i na Slovensku určitá část společnosti rusofilská. Nepochybně je tam těchto ‚rusofilů‘ víc než u nás. Ale nedá se říct, že by to platilo o Slovácích jako o celku. A nedá se ani říct, že by vztah k Rusku byl hlavním bodem Ficovy politiky. Nebyl to ani hlavní bod jeho předvolební kampaně. Paradoxní je, že sice Fico hovoří o tom, že nebude dodávat zbraně na Ukrajinu, ovšem slovenské zbrojovky jedou naplno a ty zbraně se tam právě ze Slovenska na komerční bázi dodávají. Proti tomu nevystoupil. A ani vystoupit nemůže a nechce. Způsobilo by to sociální otřesy. Podobně, jako když zastavily výrobu slovenské zbrojovky v Martině v roce 1991. Bylo to připisováno Václavu Havlovi, byť neprávem. O zastavení výroby rozhodla ještě Adamcova vláda v souvislosti se skončením studené války.

Jak pane profesore vnímáte to, co provádí ministryně kultury Šimkovičová? Na Slovensku se mluví přímo o čistkách v kulturních institucích.

To, že Slovenská národní strana, kde jsou sice různí lidé, ale je tam i nacionalistické křídlo, které navazuje na tradici slovenského luďáctví, dostala ministerstvo kultury, vnímám jako velký problém. Fico se asi domníval, že tento resort není nijak důležitý. Samozřejmě, není to silový resort, ale neznamená to, že tam nacionalisté nemohou napáchat velké škody. Ty čistky už opravdu probíhají. Je to i otázka dotací, kdo je dostane a kdo ne. Ty obavy jsou namístě. Hlavně je otázkou, jak to dopadne s kontrolou televize, protože ta je dnes s internetem hlavním médiem.

Mluvíme spolu v době, kdy na naší fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické začalo tradiční fórum Česko-slovenské vztahy. Je současná politická situace na Slovensku také předmět hovorů s vašimi kolegy?

Víte, to jsou všechno lidé, kteří Fica ani Pellegriniho nemusejí. Nemohu tedy říci, že to je reprezentativní ukázka slovenské společnosti. Ale ano, někteří kolegové vyjadřují obavy, aby brzy nedošlo k tlaku na akademické ústavy, jako k tomu došlo za Mečiara. Matica slovenská, což tehdy byl přímý exponent Slovenské národní strany, se snažila, aby Historický ústav Slovenské akademie věd a Slovenský jazykovědný ústav Ľudovíta Štúra byly vyčleněny z rámce akademie a byly podřízeny Matici slovenské. Což by byl přímý útok na svobodu historického bádání. Tyto obavy tam opravdu teď jsou.

Fórum Česko-slovenské vztahy na FP TUL byly založeny už v srpnu 1991 kvůli obavě o osud společného státu. Stát se nakonec skutečně rozdělil. Vnímáte, že jsme si stále blízcí, nebo se už vlivem odlišného vývoje vzdalujeme?

Ne, stále vnímám, že jsme si blízcí. Samozřejmě, člověk se nemůže divit, že dnešní generace narozená po roce 2000 nerozumí některým slovům. Na tom není nic divného. Nerozumí jim proto, že je nezná. Lidé narození za Československa je z rádia a televize slyšeli od narození, mladá generace už zkrátka ten druhý jazyk tak často neslýchá.

Se Slováky si stále rozumíme

V této souvislosti mám pocit, že se v Česku všechny slovenské pořady dabují, zatímco na Slovensku mívali více českých pořadů v původním znění. Slovenské děti by tedy měly češtině více rozumět, než české děti slovenštině ...

Asi na tom něco bude. To dabování je každopádně chyba. Ale to je komerční záležitost. Osobně to nemám rád. Na slovenský, do češtiny předabovaný film se ani nedívám. Jinak ale myslím, že si se Slováky rozumíme stále. A aby tomu tak bylo i nadále, je dobře, že česko-slovenské semináře pokračují. To vědomí blízkosti tady je. Něco jiného je vládní úroveň. Když někdo žvaní o tom, aby se nedodávaly válčící Ukrajině zbraně a obě strany zasedly k jednacímu stolu, je to fráze. V tom se naše linie definitivně rozcházejí a žádná spolupráce není možná, jak už jsem říkal.

Kdy jste pane profesore byl naposledy na Slovensku?

Na začátku srpna s klubem železničních cestovatelů, jehož jsem členem. Měli jsme poznávací cestu po východním Maďarsku a severovýchodním Slovensku. To byla čistá turistika.

Jste velkým milovníkem železnice, vaše jméno je ostatně tak trochu nomen omen. Je vlak místem, kde si nejvíc odpočinete?

Já si nejvíc odpočinu, když chodím po lesích a po horách. Vyčistím si mysl. Ale u cestování, pokud se nemusím o nic starat a vše přenechám jiným, si také odpočinu.

Vaši novou knihu jste si pomyslně nadělil k vašim 70. narozeninám, byť je to náhoda, protože měla vyjít už loni. Promýšlíte už teď další knihu?

Dokud mi hlava bude sloužit, chci dál učit i psát. Připravujeme druhé rozšířené a přepracované vydání knihy o Podkarpatské Rusi, kterou jsem napsal se svojí ženou, šlo zprvu o výzkumný grant od Hlávkovy nadace. Při jejím psaní jsme dělali i archivní výzkumy. Později kniha vyšla u nakladatelství Vyšehrad pod názvem Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Naším cílem teď je, aby už kniha nepojednávala jen o československém období, ale aby byl záběr širší. Rozsah by měl být o sto stránek větší. Nudit se tedy rozhodně nebudu (smích).

Adam Pluhař