Museli utéct ze své země, v Liberci našli nový domov, perspektivní studium a taky jeden druhého. Kateryna Flora a Bohdan Doropei uprchli z rodné Ukrajiny přesně před čtyřmi lety, jen pár dní po plnohodnotné invazi ruských vojsk. „Jsme stejní jako vy. Jen jsme měli méně štěstí na souseda, který nám vzal klidný život,“ vzkazují.
Její Kyjev a jeho Černihiv jsou od sebe asi 200 kilometrů daleko, a tak se setkali až v Liberci, který se stal pro ně a část jejich rodiny novým domovem. Oba studují na naší ekonomické fakultě a brzy po nástupu na fakultu spolu začali chodit. Na válku ve své zemi mají otřesné vzpomínky, ale pro ně má úprk ze země a start v České republice smysl v tom, že našli jeden druhého a klid pro své studium, život a budoucnost.
Můžu do toho tématu hned skočit: jak jste se seznámili?
Katka: Chodili jsme do kurzu češtiny pro cizince, každý ale do jiné skupiny. Bohdan mě zaregistroval a oslovil mě na sociálních sítích. Nejprve jsem nechtěla reagovat, dala jsem si s odpovědí na čas, ale nakonec jsem odpověděla a pak už jsme se začali vídat.
Jste ze stejného ročníku?
Bohdan: Oba studujeme marketing a mezinárodní obchod a jsme v prvním ročníku navazujícího studia. Absolvovali jsme na Ekonomické fakultě TUL už také bakalářské studium, protože válka nás vyhnala z Ukrajiny asi v polovině našeho posledního ročníku na střední škole.
Katka: Poslední měsíce střední školy jsme dokončili online. Maturitu pak organizovalo ukrajinské ministerstvo školství nejen v ukrajinských městech, ale také v 39 městech v zahraničí, mimo jiné v České republice. Bohdan tak skládal maturitu v Praze a já kvůli nedostatku místa v Brně. A pak jsme studovali v bakalářském stupni management služeb už tady na TULce.
Vzpomenete si na první momenty, když jste zjistili, že vypukla válka? Nevadí vám, že se na to ptám? Můžeme to vynechat.
Katka: Nevadí nám o tom mluvit. Bydleli jsme v Kyjevě, kde jsem se i narodila. Přibližně dva týdny před začátkem války se už o ní hodně mluvilo. Někteří lidé tomu úplně propadli a hodně se báli. Já jsem tomu nevěřila. Nedokázala jsem si představit, že by se něco takového mohlo v 21. století stát. Bohužel jsem se mýlila. To, že válka začala, mi oznámila kamarádka, která mi volala ve čtyři ráno. Nevěřila jsem jí. Myslela jsem si, že zase něco četla na internetu a zbytečně panikaří. Řekla mi ale, že už došlo k několika výbuchům. Šla jsem hned za maminkou do pokoje. Ani ona tomu nejdřív nevěřila. Řekla mi, ať jdu spát a neposlouchám nesmysly. Vrátila jsem se tedy do pokoje, ale slyšela jsem, že zapnula televizi – a tam už běžely zprávy o tom, co se děje. Takže to opravdu začalo. Jen jsme výbuchy neslyšely, protože náš dům hluk odizoloval.
Co potom? Nějaký čas jste v Kyjevě vydržely, jak jste to prožívaly?
Když začala válka, většina z dvaceti mých spolužáků odjela někam na venkov, kde bylo víc bezpečno. V Kyjevě zůstali jenom tři spolužáci. Maminka pracovala jako vedoucí laboratoře oddělení centra dárců krve. Před centrem dárcovství krve čekaly v ty dny tisíce lidí, kteří přišli darovat krev pro naše vojáky. Maminka tam potřebovala být, cítila velkou zodpovědnost za svůj tým, který vedla, ale i za ty dárce a krev, která se musela dostat tam, kde jí bylo zapotřebí. Takže jsme odchod neplánovaly. Spaly jsme s maminkou v chladném betonovém domě na chodbě v přízemí. Z bytu jsme si tam přenesly matraci, abychom byly aspoň trochu v bezpečí. A přes den se z našeho bytu stala pekárna. Zní to až absurdně, ale peníze v té době nic neznamenaly a chleba sloužil jako platidlo. Sousedi u nás pekli chleba a my jim pomáhaly. Upekli jsme opravdu hodně chleba. Mně do toho začaly velké problémy se zády, nakonec se mi záda zablokovala a nemohla jsem se pořádně ani hýbat, docházela jsem na injekce. Bylo to pro nás velmi těžké období, vydržely jsme to asi dva týdny a začátkem března jsme se rozhodly odejít. Jely jsme evakuačním vlakem, byl úplně přecpaný, sedělo se na podlaze, všude lidi, zavazadla. My odjely z domu s maminkou jen s malými batůžky. Já bych kvůli svým zádům ani víc nemohla vzít.
Přijely jste rovnou do Liberce?
Ano, maminka měla v sousedním Jablonci kamarádku, jely jsme k ní. Do jejího malého bytu ale přijelo už hodně příbuzných, tam jsme nemohly zůstat. Maminka pak zkusila volat nějaké své české kontakty, co měla z práce. Jedna paní nám pak zařídila ubytování u svého tchána s tchýní. Přijali nás velmi srdečně a s velkou laskavostí. Bylo to pro nás období morálního a psychického zotavení po tom všem, co jsme zažily. Bydlely jsme u nich půl roku. Maminka si mezitím nechala uznat kvalifikaci, aby mohla pracovat ve svém oboru. Dnes pracuje na transfúzní stanici liberecké nemocnice a získala k tomu i místo na služební ubytovně, kam jsme se potom přestěhovaly. Po dvou letech jsme se pak odstěhovaly do bytu.
Bohdane, jak vy jste se dozvěděl, že začala válka, a co jste ty první minuty dělal?
Pamatuju si dobře na to ráno. Asi deset patnáct minut před tím, než mi normálně zvoní budík do školy, mi zavolal dědeček, což mě dost překvapilo. Ani mě nepozdravil a rovnou vyhrkl: vstávejte, už začala válka! Rodiče tehdy už pracovali tady v Liberci. Oba jsme tedy s bratrem urychleně vstali, ale, přiznám se, že uběhlo pár minut, kdy jsme si mysleli, že se nic neděje a že půjdeme normálně do školy. Pak pro nás přijel strejda a odvezl nás všechny na vesnici asi dvacet kilometrů od města v naději, že tam bude víc bezpečno.
Byli jste tedy pro první chvíle v bezpečí a pak, jak jste se dostali s bratrem do Liberce?
Jen poznamenám, že jsem se narodil a žil v Černihivu, městě s asi 300 tisíci obyvateli zhruba 200 kilometrů od Kyjeva. První týden byly útoky na město časté, pak byl zhruba týden dva relativní klid. Později ale došlo k několika útokům i v okolí vesnice, a navíc se blízko objevili vojáci. Strýc proto rozhodl, že už není bezpečné tam zůstávat a že musíme odjet. Prchali jsme všichni i se strýcovou rodinou. Jeli jsme nejprve malým autobusem a také přes řeku v člunu do většího města v regionu, kde bylo nádraží. Odtud jsme cestovali do Kyjeva a pak do Lvova. Tam už si pro nás přijela mamka. Autobusem jsme pak s ní odjeli sem do Liberce. Když jsme odjížděli ze Lvova, maminka mluvila s dědečkem, který žije na vesnici. Popisoval, že tam tudy projížděla ruská vojenská technika, narazila do nějaké závory, byl tam hluk, zmatek, dědeček se hodně bál. Taky vyprávěl, že odešel jednu noc spát do polí. Ve vesnici byli Rusové, chodili po domech a hledali muže, kteří by byli nějak spojeni s válkou a armádou, a protože můj strýc, dědův první syn, je voják, dědeček se bál, že by mu ruští vojáci mohli ublížit, a odešel se ukrýt do pole.
Část svých rodin tedy máte stále na Ukrajině. Koho a jste v kontaktu?
Bohdan: Mám tam dědečka, babičky a strýce, který už teď nebojuje, protože se mu narodil třetí syn. Pak taky tety a další příbuzné.
Katka: Tatínek je na Ukrajině a dva strýcové, kteří jsou ve válce, pak teta a kamarádi. Babičky a dědečky už nemám. Ano, jsme si nimi v kontaktu po telefonu nebo přes sociální sítě.
Bohdane, co bratr, jak se uchytil v Liberci?
Bratrovi je teď 14 let, chodí do školy a daří se mu dobře. Vybíráme teď, kam by mohl na střední.
Chtěli byste se vrátit?
Bohdan: Spíše jsme pro to se nevracet. Ale člověk nikdy neví, co se může stát, a možná nás nakonec něco přiměje k návratu domů.
Katka: V dohledné době určitě ne. Vždyť se tam ani nedá žít. Teploty byly nedávno kolem -20 stupňů, elektřina a topení fungují třeba jen dvě až tři hodiny, a to většinou v noci. Jsou toho plné zprávy i tady v Česku. Rusové neustále napadají ukrajinskou infrastrukturu, bývá tam fakt zima a nemáte se kde zahřát.
Co spolužáci a další Češi, s jakými lidmi a reakcemi se setkáváte, když se okolí dozví, že jste z Ukrajiny?
Bohdan: Spolužáci tady jsou moc fajn. Hraju taky fotbal, tam je to taky v pohodě.
Katka: Ve škole dobrý, jsem za to ráda. Ale lidi na ulici… tak 50:50, už jsem se setkala i s hloupými poznámkami.
S češtinou jste si za tu dobu poradili velmi dobře, jak slyším. Co studium, zvládáte?
Katka: Pro mě bylo nejnáročnější zvyknout si na jiný systém učení. Na střední škole na Ukrajině jsem se nemusela tolik a tak soustavně učit, nebyla jsem na to připravená, to mě při studiu tady překvapilo asi nejvíc.
Bohdan: Studium je náročné, ale baví mě. Pravidelně se připravovat na hodiny pro mě nebyl problém. Zvládám se u toho věnovat i fotbalu, který také zabere dost času. Co se týče jednotlivých předmětů, nejvíc přípravy a nervů si vyžádaly asi makro- a mikroekonomie a pak taky matematika.
Co byste chtěli dělat, až ekonomku za rok a půl dokončíte?
Katka & Bohdan: Chtěli bychom zůstat v oboru marketingu nebo managementu.
Chtěli byste na závěr poslat domů na Ukrajinu, případně ukrajinským studentkám a studentům, kteří jsou taky na českých univerzitách, nebo nám Čechům nějaké přání nebo vzkaz?
Katka & Bohdan: Domů na Ukrajinu bychom chtěli vzkázat, že na ni každý den myslíme. I když jsme si tady v Česku vybudovali nový život, naše srdce zůstává doma. Všem, kteří si prošli podobnou cestou jako my, chceme říct: nevzdávejte se. I po těžkém začátku může přijít něco dobrého. Nejvíc si dnes přejeme jediné: aby válka skončila a lidé mohli žít obyčejné životy bez strachu. A že je potřeba si uvědomit hodnotu klidu a bezpečí ještě dříve, než o ně člověk přijde. Zároveň si přejeme, aby nás lidé vnímali především jako obyčejné lidi, ne jen prizmatem války a s nálepkou uprchlíků. Máme své sny, radosti i plány do budoucna stejně jako všichni ostatní. Jsme stejní jako vy. Jen jsme měli méně štěstí na souseda, který nám vzal klidný život.
Děkuji za rozhovor, hodně štěstí!
Radek Pirkl
Další články v rubrice
Vycházející hvězda medicíny učí na TUL: Tomáš Pavlů ve výběru Forbes Rising Stars
Tomáš Pavlů je primářem interny a zástupce přednosty Centra interních oborů v Krajské nemocnici Liberec a zároveň pedagog Fakulty zdravotnických studií TUL, kde se podílí na výuce neodkladné péče v interních oborech. Tato výrazná osobnost nyní...
Odešel docent Petr Golka, bývalý prorektor a výrazná osobnost TUL
Ve věku 86 let dne 13. března 2026 navždy odešel doc. RNDr. Petr Golka (1939–2026), výrazná osobnost liberecké akademické obce, matematik a bývalý prorektor Technické univerzity v Liberci. Byl ztělesněním akademických ctností a nezlomného...
Studentka z TUL pomáhá v Londýně posouvat léčbu dětských onemocnění lebky
Profesně-studijní cesta Sáry Čelišové z programu biomedicínské inženýrství Fakulty zdravotnických studií TUL míří až do světové špičky. Díky programu Erasmus+ totiž absolvuje odbornou stáž na prestižní University College London, kde se podílí na...
