Liberec bude náš, až přijmeme »německý« Liberec

Čeští Němci, i když sledovaní StB, po roce 1953 postupně splynuli s davem?
Asimilovali se jednak vlivem klasických perzekučních nástrojů státu, jednak přirozenou cestou: uzavírali sňatky s Čechy a ve smíšených rodinách na děti řada z nich už německy nemluvila. K asimilaci přispíval i fakt, že se státní politika snažila odstranit příběh německých spoluobčanů z kolektivní paměti. A myslím, že se jí to dařilo. Ostatně i já jsem jako malá holka netušila, že jsem se narodila a žiji ve městě, které bylo kdysi většinově jazykově německé. S tímto faktem jsem poprvé byla konfrontována zhruba ve věku 11 let. Při nákupu u řezníka jsem se smála tomu, jak podivně prodavačka mluví. Babička mě tehdy okřikla a řekla mi, ať se neposmívám, že paní je přece Němka. Ve škole se o tom samozřejmě vůbec neučilo a tento stav zůstal v řadě případů nezměněn po celé 20. století.

Reichenberg/Liberec, bývalý klenot německého průmyslového severu Čech, byl odsunem Němců výrazně zasažen. Zpřetrhány byly tradice, rodiny i výroba. Má Liberec šanci na renesanci své bohaté minulosti?
Důležité pro budoucí kladný vývoj je vrátit městu paměť. Dnešní Liberečané si většinou asi ani neuvědomují, že Liberec byl před válkou německé město s českou menšinou. O této době panuje ve společnosti velká neznalost.
Období a priori negativného vztahu k Němcům jsme, věřím, už překonali, teď je potřeba odbourat neznalost vlastní historie a přihlásit se k ní. K této dějinné epoše už existuje řada kvalitních historických výzkumů, takže je o co se opřít.

Problém je možná v tom, že historické práce jsou většinovému čtenáři svým rozsahem nebo odborností nepřístupné?
Pak je tu literatura. Spisovatelé jako Radka Denemarková, Kateřina Tučková nebo Jaroslav Rudiš díky daru fabulace a vyprávění umějí společnosti témata jako odsun Němců a jejich poválečné osudy podat velmi poutavou formou. Knihy Peníze od Hitlera či Vyhnání Gerty Schnirch otvírají diskuzi v široké společnosti. Není výjimkou, že jejich autoři vycházejí z podrobného studia pramenů a odborných textů, takže vědecká historická práce se tu velmi vhodně zúročuje.
Jsem proto dvojnásob ráda, že Jaroslav Rudiš, mimochodem absolvent naší historie a germanistiky, přijal pozvání a zahájí třídenní seminář Česko-slovenské vztahy čtením ze svého románu Grandhotel, který se v jedné rovině vyprávění dotýká také příběhu Němců z Liberce.
Důležité pro oživení paměti města jsou také pamětní desky, pomníčky a památníčky. Může se nám to zdát k smíchu, ale funguje to. Odhalení „obyčejné“ pamětní desky se většinou děje za pozornosti médií, tím se zpráva dostává k veřejnosti a ve společnosti se tak s každým pomníčkem otvírá prostor k debatě. V Liberci třeba postrádám památníček věnovaný Karlu Kostkovi, který byl až do roku 1938 starostou Liberce. Tento demokrat s velkým osobním nasazením hájil město proti nacistickým záměrům. Dnes se o něm téměř neví, zemřel v zapomenutí kdesi v Praze. Určitě by si zasloužil, aby některá z ulic v Liberci nesla jeho jméno. Připomínejme si takové osobnosti! Beztoho, aniž bychom znali a přijali svou historii, si nevytvoříme vztah ke „svému“ městu, a to je pro jeho další rozvoj rozhodující.

Děkuji za rozhovor.

Radek Pirkl