S uměleckým sklářem o limitech online výuky, japonské zkušenosti i nejlepším pivu

Vznikla už během vašeho působení na univerzitě studentská díla, jejichž autoři mají potenciál se jednou prosadit?

Koronavirová pandemie prodloužila harmonogram realizací studentských prací. Stále pracujeme na dokončení. V polovině února probíhají obhajoby semestrálních prací. Musíme si uvědomit, že téměř všichni studenti poprvé pracují se sklem, a proto mají před sebou ještě dlouhou cestu. Těším se na jejich práce.

Tři roky jste žil a pracoval v Japonsku. Přes síto výběrového řízení jste se v roce 2016 dostal na Toyama Institute of Glass Art, což je mezinárodně uznávaná škola s akreditací vysoké školy. V čem tkví hlavní rozdíl oproti našemu vzdělávacímu systému?

Na škole mohou být studenti starší 19 let, co mají po ‚maturitě‘ a úspěšně absolvovali talentové zkoušky. TIGA je v podstatě tvůrčí laboratoř, kde je možné udělat téměř cokoliv. Je to dáno vybavením školy a především minimálním personálním obsazením. Proto se každý s každým velmi dobře zná a škola je tak jakousi velkou rodinou. Největší rozdíl oproti situaci u nás je asi v tom, že výuku řídí učitelé, kteří jsou zároveň i dílenští. To znamená, že to, co vyučují, musí umět i zhotovit.

Jak běží výuka?

V pondělí se studenti učí sedm a půl hodiny foukání na huti, v úterý se učí sedm a půl hodiny brousit sklo a další studené techniky, ve středu se stejně dlouhý čas učí zhotovit skleněnou tavenou plastiku. Ve čtvrtek a v pátek mají volitelné předměty, mezi které patří sváření a opracování kovu, modelování, vitráže, šperk práce na kahanu.

Teoretické předměty nemají?

Mají je každé dva víkendy v měsíci. Například dějiny umění, dále vše o skle – historie až současnost a technologie skla. Škola také zve externí přednášející z řad umělců, vědců a performerů. Jednou v roce se škola na týden uzavře. Všichni se věnují údržbě technického zázemí. To znamená, že studenti opravují například brusičské stroje, pece na huti, pece pro tavenou skleněnou plastiku a podobně. Vše do šroubku rozeberou, zkontrolují, vymění a zase pod dohledem starších studentů sestaví dohromady. Dvakrát do roka se uskuteční třítýdenní workshop na určité téma, které nemusí vždy přímo souviset se sklem. Za mého působení se podařilo pozvat grafičku a pedagožku na SUPŠS v Železném Brodě Zdenu Huškovou. Vedla úžasný workshop grafiky.

Jak dlouho studium trvá? A jak teď zpětně hodnotíte japonské studenty?

Studium je na dva roky. Poté škola nabízí další dvouleté studium zaměřené na hlubší studium sklářského umění, tak zvaný Advanced Research Studies program of glass art. Jistě si dovedete představit, co vše se musí student v tomto koncentrovaném studijním koktejlu naučit. Je to výborná škola pro život. Podobnou návaznost na životní praxi bych uvítal i v našem vysokém školství. Protože si studenti studium platí, velice se snaží a intenzivně pracují, aby získali řemeslné dovednosti a zároveň měli všeobecný přehled. Značná část absolventů školy jde pracovat do sklářských studií, menší část pokračuje ve studiu na jiných uměleckých univerzitách. A ta nejmenší část si zakládá vlastní studia.

Podporuje nějak město mladé umělce?

V Toyama funguje zajímavý systém na podporu sklářského řemesla a umění. V sousedství školy stojí městem postavené sklářské studio v němž provozují huť, brusírnu, pece na výpal barev a tavenou plastiku. Součástí je i obchod se sklem. V těchto dílnách pracují převážně absolventi školy TIGA. Je také možné si tyto dílny pronajmout za neuvěřitelně nízkou cenu. Například hodina pronájmu hutě stojí v přepočtu 900 korun. V Čechách zaplatíte minimálně 5500 korun za hodinu. Provoz studia částečně dotuje město. Ve výsledku tyto nízké ceny zajištují dobré výrobní podmínky pro mladé umělce a řemeslníky, kteří se do Toyama stěhují a zakládají rodiny. Tito zde utrácí peníze a odvádí zpátky městkou daň do pokladny radnice. Je to velice chytrý a dlouhodobě udržitelný koncept.

Měl jste v Japonsku čas i relaxovat a třeba cestovat?

Ano. Ve volných dnech jsme se ženou a dvěma dcerami cestovali v okolí Toyama. Navštívili jsme řadu měst, nebylo tam daleko k moři ani do hor. Po odletu ženy a dětí jsem relaxoval tvůrčí prací. Trávil jsem od rána do večera ve školních dílnách. Také bylo příjemné se vidět s kamarády cizinci, žijícími v Japonsku. Poslední rok jsem se poznal s Jiřím „Koťasem“ Kotýnkem. Vaří v Japonsku své pivo KOBO Brewery, za které získává mezinárodní ocenění. Dovedete si představit, jak jsme spolu a u čeho relaxovali (smích). Bylo to nejlepší pivo, jaké jsem kdy pil.

Když mluvíme o pití, co jídlo? A jaký kulturní rozdíl vám v této souvislosti nejvíc utkvěl v paměti?

Kdo neochutnal japonské jídlo, tak nemůže pochopit. Jídlo je excelentní. Japonci jídlo připravují s obrovskou pečlivostí a láskou. A na ten překvapivý rozdíl si pamatuji. Žena si jednou objednala vepřový řízek a zeleninový salát. Dostala ale misku nudlovo-zeleninové polévky a na hladině plaval klasický smažený vepřový řízek. No, moc ji tehdy nepotěšili (smích).

Naučil jste se za tu dobu vy, potažmo vaše děti řeč?

Naučil jsem se fráze, se kterými jsem si občas vystačil. V TIGA jsem vyučoval v anglickém jazyce. Dcery to měly daleko těžší. Byly vrženy do japonštiny rovnýma nohama bez jakýchkoliv příprav.

Jaký zvuk a renomé mají v Japonsku čeští skláři?

V devadesátých letech minulého století měli čeští skláři v Japonsku obrovské renomé, a to díky skleněné tavené plastice a broušenému sklu, které reprezentovala převážně Libeňského škola. Dnes nicméně tato technika není ničím výjimečná, protože se vyučuje po celém světě. S tím souvisí i znalost a podpora českého skla japonskými kurátory. Osobně se znali a navštěvovali. Důvěra v kvalitu českých sklářů podpořilo založení školy v Toyama, kde se na jejím vybudování a vývoji podíleli čeští výtvarníci Pavel Janák, Vladimír Klein a další. S těmito informacemi jsem přijížděl do Japonska. Ale následně mne překvapil velice silný obdiv k americkému studiovému foukání skla. To je téma na delší povídání.

Jak ty tři roky v Japonsku hodnotíte?

Byla to krásná životní zkušenost. Kromě toho, že jsme se toho s rodinou o sobě mnoho naučili, poznali jsme nové přátele a uvědomili jsme si, odkud pocházíme a co je to život v Čechách. Z pohledu umělce jsem se v tvorbě posunul o několik tisíc kilometrů.

Je něco, v čem byste rád při výuce na katedře designu navázal na práci v Japonsku? A máte vůbec vzhledem ke svým pedagogickým povinnostem čas na vlastní tvorbu?

V Japonsku mi s tvorbou pomáhali studenti. Například jsme společně vyráběli formy. Díky tomu se něco nového naučili. V tomto duchu bych rád pokračoval i tady na TUL. A čas na vlastní tvorbu si udělám, i kdyby čert na zemanovi jezdil (smích). Aktuálně pokračuji v započaté práci z Japonska – v tvorbě skleněných plastik vytvářených spojením dvou technik – skleněné tavené plastiky a hutního skla. Zjednodušeně řečeno, tavením skla ve formě a broušením zhotovím plastiku, tak zvanou tavenici, kterou následně poliji žhavou skleněnou hmotou. Pokud je mi známo, jedná se o první průkopnickou metodu spojení těchto dvou technik v Čechách i ve světě. Ve studiu R. Baňase vytvářím také novou kolekci sklenek, zároveň se sklárnou Jílek spolupracuji na vytvoření nových souborů nápojového skla.

Jak vidíte budoucnost českého skla?

Na budoucnost českého skla nepohlížím, ale raději se sklem dělám. A dělám ho s lidmi, na které je spolehnutí. Nic víc, nic míň.

Adam Pluhař