Zemřel Petr Rezek. Patočkův žák a pedagog, který se nebál učit studenty přemýšlet

Docent Rezek se také od začátku intenzivně věnoval fakultní knihovně, která vznikla přesunem soukromého fondu profesora Suchomela a několika nákupy. Petr Rezek z ní za 20 let vybudoval knihovnu vysoké úrovně. „Mnoho studentů jistě vzpomíná na zahraniční exkurze, kdy se vraceli do Liberce s plnými taškami knih, aby se místo drahého poštovného mohlo koupit ještě více knih. Docent Rezek také pořádal monumentální a nezapomenutelné exkurze po Evropě nebo bral studenty na operní představení,“ zavzpomínal Jiří Žid.

Jak říká, studenty docent Rezek formoval především přes autory, kteří něco vytvořili. Teoretiky, architekty, umělce a další. Vždy se detailně zabýval jejich dílem, které vykládal, srovnával. Viděl do souvislostí a učil studenty přemýšlet a vidět. Nevzpomínal, neobracel se k minulosti ani k osobním zážitkům.

»Hladit kočku proti srsti«

Označení „filozof“ neměl Petr Rezek rád. Považoval se za učitele. Při mnoha různých konzultacích, kritikách, odevzdávkách nebo diplomních komisích se snažil, jak říkával, „hladit kočku proti srsti“. „Jeho dobře mířenými (možná příliš upřímnými, ale o to hodnotnějšími) reflexemi mnohdy dekonstruoval a rozšiřoval smýšlení nejednoho studenta. A ačkoli neměl rád, když se o něm mluvilo jako o filozofovi, mnohým z nás otevřel nepoznaný svět hravosti uvažování, čtení a odpovídání na otázky architektury, umění, světa i života z nekonečna úhlů a vzdáleností,“ stojí ve smutečním oznámení na stránkách FUA.

Petr Rezek byl osobností, která ovlivňovala nejen studenty, ale i jeho přátele, architekty, profesory, tvůrce a myslitele v mnoha rovinách. „Byl dříčem, který nechtěl sklouznout k banalitě nebo opakování. Každou přednášku si dlouze připravoval, znovu a znovu celá léta. Nikdy přednášky neopakoval, každý semestr přicházel s novými tématy toho, co vykládal. Vyžadovalo to odvahu, hodně riskoval, zda se mu to povede. Jeho přednášky pak byly dramatem, energickým i hereckým výkonem,“ doplnil architekt Žid.

Všichni, kteří Petra Rezka zažili, jistě vzpomínají na celou řadu příhod a situací. Architektu Jiřímu Židovi v mysli zůstává vzpomínka na manuální propedeutika architekta, která docent Rezek založil, a jež probíhala poslední tři léta ve Slavonicích. Studenti se na nich měli naučit nejen řemeslným základům, ale také řemeslnému myšlení. „Ve Slavonicích docent Rezek řídil jako dirigent místní řemeslníky, přijíždějící mistry svých oborů, architekty a další přednášející, aby vznikl jeden doplňující se celek. A dopadalo to tak, že se vše propojovalo, vše se vším souviselo a vzájemně na sebe navazovalo, aniž by se všichni museli dopředu domlouvat a dlouze koordinovat. On to řídil svými zadáními, svou osobností a tím, co celý život učil,“ zavzpomínal Jiří Žid.

„Kdo kontroverzního Petra Rezka poznal, tomu se jistě zapsal do paměti, ať už vzletnou nadčasovou úvahou, ikonickým smíchem nebo situací připomínající scénář absurdního dramatu. Rezkova zdánlivě nabručená, ironická a neustále dumající aura zůstane hluboko zarytá v základech fakulty (a v knihovně obzvláště), proklouznutí neboli smrti navzdory… Petr Rezek byl, je a bude nesmrtelným a zároveň nekýčovitým skvostem přemýšlivé české kultury. Bylo nám ctí,“ loučí se s touto výjimečnou osobností tým FUA.

Adam Pluhař