sobota 25. leden 2020   |   O nás   |   RSS   |   Mapa stránek   |   Přihlásit se   |   Kontakt
Úvod > Rubriky > Události > Šla s dějinami, když v listopadu 1989 procházely kolem

Šla s dějinami, když v listopadu 1989 procházely kolem

Jarmila Levko

ROZHOVOR. Se spolužáky iniciovala Jarmila Levko revoluční činnost vysokoškoláků v Liberci v listopadu roku 1989. Byla to ona, kdo přivezl Karla Kryla do Liberce na jeho legendární koncert 6. prosince 1989. Atmosféra prvních dní převratu byla nejkrásnější, jakou kdy zažila. Po 30 letech od sametové revoluce však hodnotí stav našeho státu jako „hrůzu hrůzoucí,“ které nás může zbavit snad jen další ekonomická krize.

Kde a kdy vás zastihla zpráva o událostech 17. listopadu v Praze?

Bylo to trochu absurdní, protože 17. listopadu byl pátek a my jsme zrovna byli se studentským divadlem v Karl-Marx-Stadtu, kde jsme měli zůstat až do neděle. Nechtělo se mi čekat – možná už jsem měl i nějaké tušení –, tak jsem se vydala s kamarádkou stopem zpátky do Liberce. Dorazili jsme v sobotu večer a to už Honza Staněk rozmnožoval letáčky s prvními informacemi, které jsme mu pak pomáhaly roznášet po kolejích. Asi už tu fungovali tajní, protože ty letáčky hned za námi někdo odklízel.

Studenty jste tím zaktivovali?

Koleje byly vylidněné, studenti odjeli na víkend domů. Ti, co byli z venkova, se často dozvěděli, že se něco děje, až v pondělí ráno, když přijeli na přednášku. Mobily nebyly, ve zprávách se tutlalo. Takže VŠST se začala aktivovat v pondělí, den nato jsme ustavili na škole stávkový výbor.

Jak se rekrutovali studenti do stávkového výboru?

Stávkový výbor se zrodil z našeho studentského Divadla T. S. Garpa: Předseda byl Ivo Luňák, který divadlo také vedl, pak tam byli Tomáš Šponar, Tomáš Hurtík a celá řada dalších. Mně připadla role zástupkyně za Liberec v celostátním studentském stávkovém výboru v Praze. Proč to padlo na mě, už nevím. Byla jsem vždycky průbojná povaha, tak snad proto. Jsem za to ale vděčná, atmosféra v revoluční Praze byla nezapomenutelná. A vůbec se nedivím, že někteří lidé místo, aby protestovali v Liberci před radnicí, jezdili na demonstrace do Prahy.

Jeden z prvních, kdo přivezl zprávy o dění v Praze do Liberce, byl tehdejší režisér Šaldova divadla Petr Palouš, na naší škole stávkový výbor uvedli v život studentští divadelníci, Václav Havel, za pár dní prezident, byl dramatik. Čím si vysvětlujete, že hybateli dění 17. listopadu byli právě divadelníci a studenti?

Proč studenti, to mohu osvětlit na konkrétním případu naší rodiny. Můj děda byl za komunistů generálním ředitelem Totexu, takový tehdejší VIP, jezdil obchodně na Západ. Pak přišel rok 69 a děda jako člen reformního křídla Strany dostal od soudruhů za vyučenou a mohl už jenom skládat vagóny v uhelných skladech. Tak si ho pamatuju, protože jsem tam za ním chodila jako malá holka. Když se to 17. listopadu všechno rozhýbalo, hned mě přepadla chuť jim zavolat s pocitem zadostiučinění, že já, jejich vnučka, to za ně dotáhnu do konce. Reakce babičky mě hrozně překvapila, řekla mi do telefonu: „Jarmilko, do ničeho se nemíchej, přijeď na pár dní k nám.“ V tu chvíli mi to docvaklo. Oni v roce 69 dostali strašně přes ústa a ten prapor už nezvednou, muselo to počkat dvacet let až na nás studenty, kteří jsme nebyli zatíženi osobní zkušeností z toho, co se stane, když to nevyjde. A netížila nás ani odpovědnost za rodiny, mohli jsme do toho jít naplno.

A divadlo a umělci? To vždycky byla hybná síla společnosti. Jsou to lidi, kteří mají hájit a hájí vyšší morální principy a nastavují zrcadlo společnosti. Divadlo chce kritizovat a poukazovat na špatnosti. Nastavení na kritickou vlnu je přirozeným stavem divadla. A věřím tomu, že až se zase bude ve společnosti něco hýbat, tak divadlo bude u toho.

Co Liberečané, dostalo se vám, studentům, od nich nějaké odezvy nebo podpory?

Už jsem to někde říkala, ale musím to zopakovat. Ty první dny po 17. listopadu jsme skutečně zažili na krátký čas komunismus. Lidi byli vstřícní, nosili nám na koleje, kde sídlil náš stávkový výbor, jídlo, nosili nám peníze, dávali nám k dispozici auta, vozili nás, ptali se, jestli něco nepotřebujeme. Všechno nezištně, bez ohledu na sebe, jen pro dobro věci. Jezdila jsem asi nejvíc, někdy jsem jela do Prahy i dvakrát denně, tak jsem postupně měla svého řidiče, bývalého automobilového závodníka, jmenoval se Roman. Stál před kolejemi a už na mě čekal. Byla to strhující atmosféra.

Takže přeci jen socialismus vyústil v kýžený komunismus. Kdy se atmosféra těch prvních listopadových dní zlomila, jak jste to poznali?

Je to jen osobní pocit – opadlo to tak po týdnu. Bylo cítit, že lidi mají menší strach. Už se to rozšířilo i do menších měst a každý asi už tušil, že by se muselo použít hodně násilí, aby se to potlačilo. Pak se přidal kdekdo a atmosféra těch první dnů se ztratila.

Vy jste v těch prvních dnech neměla strach?

Ne, já ne. Neřešili jsme následky, proto to měli být právě studenti. V ty první dny jsem vnímala spíš totální euforii, nadšení. Teď to tady změníme. Teď! A nic podobného už jsem nikdy nezažila. To člověka potká, když má štěstí, jenom jednou za život, že jdou dějiny kolem.

Jak se k nové situaci postavili učitelé?

Někteří nás podporovali, těm to bylo vidět už na očích, že nemají strach. Hned z kraje nás podporovali třeba docent Mevald nebo Klára Císařová. Jiní mlčeli a čekali, jak to na ně dolehne, a našli se samozřejmě i tací, kteří nám řekli: „Jen počkejte, my vám to ještě spočítáme!“ Nechci se nikoho po letech dotknout, nebudu jmenovat. Mnohdy to byly i tragické osudy. Například náš ruštinář Vacátko se oběsil, jemu se pádem socialismu zhroutil ze dne na den celý svět. Velmi matně si pamatuju, že moje sympatie měl tehdejší rektor Stříž. Zachoval dekorum rektora zvoleného za komunistického režimu, nehlásil se hned přemrštěně k podpoře studentů, ale choval se umírněně. Mezi komunisty byli i slušní lidé a on k nim patřil.

V roce 1989 jste byla ve třetím ročníku, jak se proměnilo studium po revoluci?

Studovala jsem na textilní fakultě ekonomický obor. Tam se to proměnilo od základu. Zkoušky jsme museli dělat všechny znova. Místo předmětu Řízení socialistického hospodářství, ze kterého jsem zkoušku už měla, byl Management. Ale neměl to kdo učit, takže přišel ten samý soudruh učitel, narychlo se ze skript vyškrtala některá slova jako socialistický, centralizovaný a museli jsme na zkoušku znovu. Jinak to nešlo, kde by se ty lidi vzali? Ale v roce 90 nebo 91 už přijeli dva učitelé z britského Huddersfieldu na marketing a makroekonomiku a už tu byl cítit závan svěžího západního větru. Zvlášť ty ekonomické, politické vědy a práva, to bylo všechno ze dne na den jinak. Když jsem při stěhování narazila na staré sešity, tak jsem si říkala, že bych titul měla snad vrátit, tam už není nic pravda. Ale to zas poukazuje na to, že studium je od toho, abyste se naučili pojímat informace a přemýšlet, protože doba jde kupředu tak rychle, že nikdo si dnes nevystačí s tím, co se naučil před třiceti lety.

Byla jste tou, kdo 6. prosince 1989 přivedl do Liberce Karla Kryla, jak se to podařilo?

Karel Kryl po příjezdu do Prahy přijel pozdravit studenty na celostátní stávkový výbor. Po schůzi jsem za ním šla a řekla jsem mu: „Pane Kryle, tady v Praze je atmosféra skvělá, ale u nás v menších městech, my bychom tam taky potřebovali podpořit, my tam takové lidi nemáme.“ A on na to řekl: „Máte pravdu.“ Na kus papírku mi napsal adresu, zrušil nějaký dohodnutý koncert a ať si prý pro něj druhý den přijedu. Když jsem to všem v Liberci oznámila, začaly hlodat pochyby. Co když nepřijede? Ale já to už neměla jak ověřit. Druhý den jsem vyrazila se svým řidičem, celá roztřepaná jsem zazvonila na té adrese, vyšel Karel Kryl a povídá, že se už jenom nají a jedeme. Říkala jsem si tehdy, že přijedeme pozdě, ale řekněte Karlu Krylovi, ať nic nejí, ať dělá. Přijeli jsme nakonec asi o hodinu nebo i víc později. Do pavilonu A na libereckém výstavišti jsme nešli zadem, ale hlavním vchodem a lidi se před Karlem rozestupovali, procházel středem jak zjevení. Koncert byl krásný, lidi zapálili svíčky, všichni zpívali, ještě teď mám husí kůži. Byla to pro místní velká vzpruha. Po koncertě bylo ještě setkání se studenty a podepisoval se nám do indexů. Taky mám od něj podpis s věnováním.

Jak hodnotíte situaci v naší zemi 30 let po sametové revoluci?

Pro mě je to hrůza hrůzoucí. Prezident Zeman je pro mě výsměch do obličeje, strašně těžce nesu, že se z mých daní platí výjezdy do Číny a do Ruska, a strašně mi vadí, kam kleslo naše vědomí toho, co je správné, a co není.

Převálcoval nás konzum, nejsme ostražití a projde toho víc. Tenkrát by mě ani v nejhorším snu nenapadlo, že budeme mít bývalého estébáka ve vládě, a to znamená, že jsme něco udělali špatně. My bychom chtěli demokracii a zároveň sociální až socialistický stát, který říká, že ať se snažíš, nebo nesnažíš, všichni budeme mít stejně. Na tuhle nebezpečnou strunu hraje Andrej Babiš. Velmi fandím mladým lidem, kteří upozorňují na nepravosti v politice, ale spíš si myslím, že bude muset přijít zase nějaká ekonomická krize, která vymění garnituru. Jen ať to přijde, i za cenu toho, že zas budeme muset nějaký čas jíst suché rohlíky. Na to jsme my, divadelníci, zvyklí.

Děkuji za rozhovor.

Radek Pirkl

– kratší verze publikována také v časopise T-UNI 360 / červen 2019, s. 21

Jarmila Levko (roz. Pešlová)
(*1969 Valtice)

Narodila se na jižní Moravě, většinu dětství strávila ve východních Čechách a ve čtrnácti se odstěhovala do Liberce, kde studovala Střední průmyslovou školu textilní a zpívala ve sboru Severáček, také v různých kapelách a hrála divadlo. V roce 1987 nastoupila na VŠST, na fakultě textilní studovala obor Ekonomika a řízení spotřebního průmyslu, stala se také členkou studentského Divadla T. S. Garpa a hrála menší role v hereckém studiu Divadla F. X. Šaldy. Od listopadu 1989 do ledna roku 1990 byla jediným libereckým zástupcem celostátního studentského stávkového výboru. Na přelomu tisíciletí vedla jablonecké výstaviště (dnes Eurocentrum), poté pracovala v libereckém Českém rozhlasu, kde se od mikrofonu propracovala na pozici vedoucí studia. V roce 2011 nastoupila jako ekonomická náměstkyně do Divadla F. X. Šaldy a v roce 2014 se stala jeho historicky první ředitelkou. V současnosti je také městskou zastupitelkou v Liberci. Má dospívající dvojčata – syna a dceru.

 

Další články v rubrice

Diskutujte

Diskuse je otevřena pouze pro přihlášené. Přihlásit se
Tuni360v15-www
 
 
 
 
 
TUL
www.facebook.com/TUL.cz
www.youtube.com/user/TULiberec
Universitas
Český rozhlas sever

Stránky T-UNI vznikly za podpory projektu Copernic, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/31.0059, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

ESF - Investice do vzdělání