Šla s dějinami, když v listopadu 1989 procházely kolem

Co Liberečané, dostalo se vám, studentům, od nich nějaké odezvy nebo podpory?

Už jsem to někde říkala, ale musím to zopakovat. Ty první dny po 17. listopadu jsme skutečně zažili na krátký čas komunismus. Lidi byli vstřícní, nosili nám na koleje, kde sídlil náš stávkový výbor, jídlo, nosili nám peníze, dávali nám k dispozici auta, vozili nás, ptali se, jestli něco nepotřebujeme. Všechno nezištně, bez ohledu na sebe, jen pro dobro věci. Jezdila jsem asi nejvíc, někdy jsem jela do Prahy i dvakrát denně, tak jsem postupně měla svého řidiče, bývalého automobilového závodníka, jmenoval se Roman. Stál před kolejemi a už na mě čekal. Byla to strhující atmosféra.

Takže přeci jen socialismus vyústil v kýžený komunismus. Kdy se atmosféra těch prvních listopadových dní zlomila, jak jste to poznali?

Je to jen osobní pocit – opadlo to tak po týdnu. Bylo cítit, že lidi mají menší strach. Už se to rozšířilo i do menších měst a každý asi už tušil, že by se muselo použít hodně násilí, aby se to potlačilo. Pak se přidal kdekdo a atmosféra těch první dnů se ztratila.

Vy jste v těch prvních dnech neměla strach?

Ne, já ne. Neřešili jsme následky, proto to měli být právě studenti. V ty první dny jsem vnímala spíš totální euforii, nadšení. Teď to tady změníme. Teď! A nic podobného už jsem nikdy nezažila. To člověka potká, když má štěstí, jenom jednou za život, že jdou dějiny kolem.

Jak se k nové situaci postavili učitelé?

Někteří nás podporovali, těm to bylo vidět už na očích, že nemají strach. Hned z kraje nás podporovali třeba docent Mevald nebo Klára Císařová. Jiní mlčeli a čekali, jak to na ně dolehne, a našli se samozřejmě i tací, kteří nám řekli: „Jen počkejte, my vám to ještě spočítáme!“ Nechci se nikoho po letech dotknout, nebudu jmenovat. Mnohdy to byly i tragické osudy. Například náš ruštinář Vacátko se oběsil, jemu se pádem socialismu zhroutil ze dne na den celý svět. Velmi matně si pamatuju, že moje sympatie měl tehdejší rektor Stříž. Zachoval dekorum rektora zvoleného za komunistického režimu, nehlásil se hned přemrštěně k podpoře studentů, ale choval se umírněně. Mezi komunisty byli i slušní lidé a on k nim patřil.

V roce 1989 jste byla ve třetím ročníku, jak se proměnilo studium po revoluci?

Studovala jsem na textilní fakultě ekonomický obor. Tam se to proměnilo od základu. Zkoušky jsme museli dělat všechny znova. Místo předmětu Řízení socialistického hospodářství, ze kterého jsem zkoušku už měla, byl Management. Ale neměl to kdo učit, takže přišel ten samý soudruh učitel, narychlo se ze skript vyškrtala některá slova jako socialistický, centralizovaný a museli jsme na zkoušku znovu. Jinak to nešlo, kde by se ty lidi vzali? Ale v roce 90 nebo 91 už přijeli dva učitelé z britského Huddersfieldu na marketing a makroekonomiku a už tu byl cítit závan svěžího západního větru. Zvlášť ty ekonomické, politické vědy a práva, to bylo všechno ze dne na den jinak. Když jsem při stěhování narazila na staré sešity, tak jsem si říkala, že bych titul měla snad vrátit, tam už není nic pravda. Ale to zas poukazuje na to, že studium je od toho, abyste se naučili pojímat informace a přemýšlet, protože doba jde kupředu tak rychle, že nikdo si dnes nevystačí s tím, co se naučil před třiceti lety.

Byla jste tou, kdo 6. prosince 1989 přivedl do Liberce Karla Kryla, jak se to podařilo?

Karel Kryl po příjezdu do Prahy přijel pozdravit studenty na celostátní stávkový výbor. Po schůzi jsem za ním šla a řekla jsem mu: „Pane Kryle, tady v Praze je atmosféra skvělá, ale u nás v menších městech, my bychom tam taky potřebovali podpořit, my tam takové lidi nemáme.“ A on na to řekl: „Máte pravdu.“ Na kus papírku mi napsal adresu, zrušil nějaký dohodnutý koncert a ať si prý pro něj druhý den přijedu. Když jsem to všem v Liberci oznámila, začaly hlodat pochyby. Co když nepřijede? Ale já to už neměla jak ověřit. Druhý den jsem vyrazila se svým řidičem, celá roztřepaná jsem zazvonila na té adrese, vyšel Karel Kryl a povídá, že se už jenom nají a jedeme. Říkala jsem si tehdy, že přijedeme pozdě, ale řekněte Karlu Krylovi, ať nic nejí, ať dělá. Přijeli jsme nakonec asi o hodinu nebo i víc později. Do pavilonu A na libereckém výstavišti jsme nešli zadem, ale hlavním vchodem a lidi se před Karlem rozestupovali, procházel středem jak zjevení. Koncert byl krásný, lidi zapálili svíčky, všichni zpívali, ještě teď mám husí kůži. Byla to pro místní velká vzpruha. Po koncertě bylo ještě setkání se studenty a podepisoval se nám do indexů. Taky mám od něj podpis s věnováním.

Jak hodnotíte situaci v naší zemi 30 let po sametové revoluci?

Pro mě je to hrůza hrůzoucí. Prezident Zeman je pro mě výsměch do obličeje, strašně těžce nesu, že se z mých daní platí výjezdy do Číny a do Ruska, a strašně mi vadí, kam kleslo naše vědomí toho, co je správné, a co není.

Převálcoval nás konzum, nejsme ostražití a projde toho víc. Tenkrát by mě ani v nejhorším snu nenapadlo, že budeme mít bývalého estébáka ve vládě, a to znamená, že jsme něco udělali špatně. My bychom chtěli demokracii a zároveň sociální až socialistický stát, který říká, že ať se snažíš, nebo nesnažíš, všichni budeme mít stejně. Na tuhle nebezpečnou strunu hraje Andrej Babiš. Velmi fandím mladým lidem, kteří upozorňují na nepravosti v politice, ale spíš si myslím, že bude muset přijít zase nějaká ekonomická krize, která vymění garnituru. Jen ať to přijde, i za cenu toho, že zas budeme muset nějaký čas jíst suché rohlíky. Na to jsme my, divadelníci, zvyklí.

Děkuji za rozhovor.

Radek Pirkl

– kratší verze publikována také v časopise T-UNI 360 / červen 2019, s. 21