Čtyři tisíce dní byl Ladislav Špaček jedním z nejbližších lidí prezidenta Václava Havla. Z pozice prezidentova tiskového mluvčího nechyběl u klíčových rozhodnutí i podpisů smluv, jako první věděl o Havlových těžkých zdravotních stavech nebo o utajené svatbě. Toto nasazením a množstvím dějinných událostí vysoce náročné období dnes Ladislav Špaček pokládá za nejšťastnější období této země. O tom všem vyprávěl návštěvníkům přednášky 10 let s Václavem Havlem, jež se v naší aule konala v rámci veletrhu vzdělávání Educa Week.
Pane Špačku, jak hodnotíte vaše desetiletí s Václavem Havlem?
Byla to nejkrásnější léta nejen mého života, ale i života této země. Otevřely se nám hranice, bylo možné podnikání, lidé zvedli hlavu, zbavili se toho všudypřítomného pocitu, že se mohou ocitnout ve vězení, když si vyprávějí protistátní vtipy v hospodě. Byla cítit všeobecná euforie a najednou byl svět svobody opojný. Ale co víc, naše republika tehdy patřila mezi premianty Evropy a Václav Havel byl tehdy nejobdivovanější státník. Všichni nám ho záviděli. Byl to náš největší ‚vývozní artikl‘. Někdo třeba nevěděl, kde leží nějaká Česká republika, ale o Havlovi věděli všichni. Zkrátka, byla to neopakovatelná epocha v našich dějinách.
A vy jste tomu byl tak blízko.
Ano, já jsem byl přímo ve středu dění díky tomu, že jsem prožil ty čtyři tisíce dní – těch deset let po boku Václava Havla. A byl jsem u toho, když se konstituovaly všechny ústavní orgány, a když jsme představovali naši mladou republiku světu. Všichni chtěli vidět Václava Havla. Střídaly se tu korunované hlavy, prezidenti, přijel papež. Byl to pro mě nezpracovatelný příval dojmů a pocitů, se kterými teď zpětně začínám trošku hospodařit a uvědomovat si je. I díky mým přednáškám.
Byli jste si s Václavem Havlem blízcí natolik, že jste byli kamarádi a tykali jste si?
Nebyl jsem jeho kamarád. Kamarádi, to byla ta první garnitura, která s Havlem přišla na hrad 29. prosince 1989. Byli to jeho kamarádi z disentu, protože na Hradě sedělo 150 Husákových lidí a on nevěděl, komu může věřit. Potřeboval tým lidí, se kterými se může radit a konzultovat. Ti lidé ovšem velice brzy začali Hrad opouštět, protože to byli často rockeři nebo divadelníci – zkrátka, nebyli to ‚ouřadové‘, kteří by seděli v kanceláři a které by bavilo číst nějaké spisy. Teprve potom začal Václav Havel svoji kancelář profesionalizovat. No a já jsem byl tím, kdo měl už k Václavu Havlovi vztah jako k prezidentovi. Samozřejmě, za ty čtyři tisíce dní a nocí jsme si tykli stokrát a tisíckrát, ale vždycky jsme se potom vrátili k oslovení: ‚Pane prezidente‘ a ‚pane Špačku.‘
Jste brán jako velký znalec společenského chování. Když nyní z tohoto pohledu nahlížíte na tu dobu, uměl se Václav Havel chovat noblesně? Jak jste řekl, byl doma mezi divadelníky a rockery, ale zároveň pocházel z bohaté a významné rodiny. To se asi nezapomíná…
Vystihl jste to přesně. On byl vychován v jedné z nejlepších pražských měšťanských rodin, a proto se uměl naprosto bezvadně chovat i oblékat. Uměl si uvázat perfektně kravatu na několik způsobů, uměl dokonale stolovat. Maminka jej k tomu vedla. On to většinu života nepotřeboval, když ho život a osud povolal do funkce prezidenta, tak najednou na summitu Evropské unie nebo v Buckinghamském paláci všechno věděl a uměl a nikdo se za něj nemusel stydět.
Na člověka působil tak nějak roztomile rozpačitě. Pomáhalo to otevírat dveře, když se setkával se státníky a korunovanými hlavami? Napadá mě, jestli jej při setkáních nebrali o to srdečněji?
Určitě. Oni z něj byli všichni vedle. Protože světový politik nevypadá tak, jak vypadal Václav Havel, který skromně a plaše postával a měl trému. Západní politici, kteří jsou k funkci vychováváni odmala, chtějí zazářit. To on ne. Nechápali proto, že ten člověk nevelkého vzrůstu a tichého hlasu je ten hrdina, který porazil komunismus. A v tom bylo jeho kouzlo, za to jej obdivovali.
Připravil vám někdy jako mluvčímu horké chvilky?
Každou chvíli (smích).
Tak na něco vzpomeňte.
Před Vánoci přišla Česká televize s prosbou, aby pan prezident pobesedoval s dětmi. Natáčelo se to v Domě československých dětí na Hradě. Děti seděly na bobku kolem pana prezidenta, měly ty papírky s otázkami od dramaturga. Václav Havel seděl v křesle a jeden chlapeček se zeptal: ‚Pane prezidente, hájil jste vždycky slabší?‘. A pan prezident odpověděl: ‚Ano, vždycky jsem se stavěl na stranu těch slabších. I třeba ve vězení, když tam byli ti zlí vězni, kteří chtěli ubližovat slabším. Postavil jsem se mezi ně a chránil jsem je. Víte děti, když pomůžete slabšímu, tak se vám po těle rozlije takový hezký pocit, jako když si dáte panáka.‘ Okamžitě jsem vyskočil a zakřičel, že to musí televize vystřihnout, naštěstí to nebyl přímý přenos. Ale věděl jsem, že mi to pan prezident dělá naschvál.
Takže to byl trošku kulišák se smyslem pro humor.
No, velký.
Dopustil se někdy faux pas z pohledu etikety?
Nevybavuji si. Měl jen jednu libůstku, kterou si nechtěl dát vymluvit. Nosil k obleku mokasíny. K obleku se nosí výhradně šněrovací boty. On ale miloval své hezky prošlápnuté mokasíny. A když jsme říkali: ‚Pane prezidente, měl byste mít šněrovací boty!‘ Odpovídal: ‚No tak se nedívejte.‘
Co Václava Havla charakterizovalo?
Především obrovská slušnost. To je to, s čím se dnes v politice nesetkáme. A je to důvod, proč by Václav Havel nemohl zvítězit v přímé volbě. Neuměl by v těch debatách dehonestovat protivníka, urážet ho, lhát. Byl nesmírně zdvořilý ke každému a jeho okolí mu to oplácelo. Byl to opravdu poslední rytíř české politiky.
Jak jste s touto zkušeností vnímal bezprostřední následovníky Václava Havla v prezidentském úřadě?
Doufal jsem, že tu vysoko nasazenou laťku se budou jeho následovníci snažit udržet. Ale byl jsem hluboce zklamán. Následovníci ten úřad vedli do propadliště dějin, respektu a úcty. Bohužel, Havlovy postoje, myšlenky, jeho charisma, které tehdy udivovaly celý svět a nad nimiž přemýšleli státníci, to všechno zmizelo spolu s Havlem. Samozřejmě jsme věděli, že další prezident už nebude tak charismatická osobnost, kterou nám bude svět závidět. Ale přeci jen jsme doufali, že se něco z toho zachová. Bohužel, ten pokles byl tak hluboký, že dnes těžko nacházíme v politice stopy jeho osobnosti.
Asi je tedy zbytečné se ptát, jestli nám dnes Václav Havel chybí, že?
Ze všech těch cest, o kterých mluvím na své přednášce, z těch příhod, z toho, jaký měl vliv na politický systém a politickou kulturu vyplývá, že Václav Havel nám stále chybí. Je to jakási idea, k níž bychom se měli stále snažit upínat a stále se k ní odkazovat. Ale nechci být pesimista. Zdá se mi, že i u mladé generace jméno Václav Havel stále rezonuje, stále něco znamená. Takže není všechno ztraceno. Chci zůstat optimistou.
Adam Pluhař
Další články v rubrice
Pražské Jezulátko má nové roucho. Díky úsilí thajských vědců i přispění TUL
Na novém rouchu pro Pražské Jezulátko, jednom z nejznámějších českých náboženských symbolů, spolupracovaly Rajamangala University of Technology Thanyaburi v Thajsku a Technická univerzita v Liberci. Převážně buddhistické Thajsko se ušitím oblečku...
Volí se předseda Akademie věd. Liberecká univerzita má dva volební hlasy
Profesorce Evě Zažímalové končí v březnu 2025 druhé funkční období v roli předsedkyně Akademie věd ČR. Členové Akademického sněmu proto dnes volí jejího nástupce. Mezi 276 volebními hlasy jsou i dva liberecké – rektora Miroslava Brzeziny a...
Unikátní soutěž ve 3D tisku ovládly modely motorů
Sestava modelů synchronního a asynchronního motoru získala první místo v soutěži o nejlepší výukový model z oblasti techniky nebo přírodních věd zhotovený 3D tiskem, kterou potřetí uspořádala Fakulta strojní TUL. Vítězný tým z SPŠ Česká Lípa...
