Sluha totalit i demokracií

Cesta na seminář vede špalírem budovatelských plakátů

O tom, že propaganda nejsou jen hesla minulosti, ale stále živý jev, jsme hovořili s Jaroslavem Pinkasem z Ústavu pro studium totalitních režimů. Zítra bude přednášet o propagandě v didaktice na „česko-slovenském“ semináři, který dnes zahájila katedra historie.

„Propaganda je protlačování nějakého názoru, vyvyšování kladů toho, co chceme propagovat. Setkáváme se s ní v politických kampaních nebo v reklamě,“ definuje propagandu jedna ze studentek, která přišla na dvoudenní seminář o česko-slovenských vztazích. Jeho již XXIII. ročník dnes dopoledne zahájil tým katedry historie FP TUL ve spolupráci se Vzdělávací nadací Jana Husa a Ústavem pro studium totalitních režimů. Titul letošního ročníku zní „Informační boj o Československo / v Československu“ a propaganda je jeho stěžejním tématem. To, že to není jen slovo spjaté s dobou války nebo normalizace, si dobře uvědomují i studenti, kteří na seminář přišli.

„V dnešní politice se spíš uplatňuje jako prostředek propagandy očerňování, poukazování na nedostatky těch druhých, než vyzdvihování vlastních kladů,“ doplňuje definici studentky historie její kamarádka.

Na to zeptat se obou studentek, jestli si uvědomují, že propaganda na ně číhá mnohem blíže, například v univerzitní posluchárně, jsme se nezeptali. Téma projevů propagandy v demokratickém školství jsme otevřeli až v následujícím rozhovoru s Jaroslavem Pinkasem z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jak byste definoval propagandu?

Závisí vždy na kontextu, ve kterém se propaganda realizuje. Propaganda není apriori nic negativního, i když se to u nás často pojí s negativními konotacemi. Je to systematické přesvědčování o nějakém názoru, o doktríně, o určité tezi – propagandu proto máme svým způsobem v každém režimu. Nejen v diktaturách, i demokracie má svoji propagandu. Ale s jiným obsahem. Propagandu nemůžeme odsuzovat jako formu, musíme se bavit hlavně o tom, kterým cílům slouží.

Školní výuku lze považovat za propagandu

Mohl byste uvést příklad „demokratické“ propagandy?

Podívejme se např. na druhou světovou válku, tam všechny válčící strany používaly propagandu, nejenom Německo, ale i Velká Británie, Spojené státy. Máme k dispozici všechny válečné deníky, když je konfrontujeme, zjistíme, že se formou nijak zvlášť neliší. Zákonitosti řemesla s sebou nesou určité postupy, u filmu například je to dynamický střih, jasný komentář, dynamické střídání plenéru a interiéru. Samozřejmě se ale liší obsahově. Je rozdíl, když propagujete vítězství čisté rasy nebo násilí formou třídního boje, nebo jestli propagujete ideály plurality, humanismu a demokracie.

Kde se s propagandou můžeme setkat v našem prostředí dnes?

Když uplatníme měkčí vymezení, tak propagandou bude téměř vše, včetně reklamy, včetně politické reklamy, pro mnohé by byl propagandou i obsah médií. To vymezení nemůže být nikdy tvrdé, normativní, vždycky závisí na kontextu, já osobně bych propagandu vymezoval měkčím způsobem, takže bych do ní zahrnoval i reklamu apod., protože používá podobné rysy, tj. zacílení, snahu přesvědčit atd., a i formální postupy jsou velmi podobné.

Je cílem odborníků, kteří se zabývají propagandou, dosáhnout toho, aby lidé byli vůči propagandě ostražitější?

Určitě, jedním z cílů je zvýšení imunity lidí vůči propagandě. Výchova občana, který bude imunnější. Tím nejčastějším médiem je filmové, dnes spíše televizní médium. Zvýšení imunity vůči filmové a televizní propagandě, propagandě na internetu, všem jejím audiovizuálním formám, to je obecně cíl, ke kterému se vztahujeme. Ale například zítra bude na programu semináře diskuzní panel, na němž bude otevřena otázka, nakolik je samotná výuka propagandou.

Slovo propaganda, tvrdí Jaroslav Pinkas, by se mělo očistit od negativních konotací.

Školní výuku lze považovat za propagandu?

V jistém smyslu ano. To samotné uvědomění není skandální, je to přiznání stavu věci a toho, že když si to uvědomíme, budeme s tím lépe pracovat a budeme obezřetnější při vymezování hranic toho, kam ještě můžeme zajít při formulování žádoucích postojů a hodnot a kde bychom už překračovali hranice pluralitního demokratického vzdělávání směrem k totalitní manipulaci. Ta hranice je ale nezřetelná, musíme o ní diskutovat, musíme si být vědomi toho, že existuje.

Každé vzdělávání je zároveň výchova, každá výchova je směřováním k hodnotám a každé směřování k hodnotám nutně předpokládá jejich hierarchii, a tudíž to, že se některé hodnoty potlačí a jiné zvýrazní, to je také jistá forma manipulace a jistá forma propagandy. Školní výchova by měla vést například k eliminaci xenofobních, rasistických a nedemokratických názorů, čili není zcela bez hranic, otevřená. Jistá forma hranic tam být musí, otázka je, kde se má zastavit, aby to zase nebylo glajchšaltování jedince. To by se mělo reflektovat, protože bez reflexe by školní výchova mohla sklouznout do nějakého intuitivního, třeba i dobře míněného „usměrnění“ k žádoucím hodnotám, které ovšem může určovat i poměrně malý okruh lidí.

To se týká, předpokládám, především dějepisu, sociologie…

Ano, u humanitních oborů se setkáme s propagandou častěji než u technických. Na našich školách panuje často takové přesvědčení, že dějepis je dán nějakým konsenzem historiků a učitel je spíš jenom transmiter, který to předává dál. Jeho zodpovědnost je pak dána především formami a metodikou, kterými to předává. Myslím si ale, že by se měl vyjadřovat i k obsahu a velmi pečlivě ho reflektovat. V české společnosti je řada hraničních témat, která sklouzávají k propagandě, otázka odsunu sudetských Němců například. To, co jeden historik pokládá za danost, může druhý problematizovat. Existují tady oficiální ministerstvem školství schválené knihy, to je také přece jistá forma propagandy, která směruje. Neříkám, že je to špatně, to v žádném případě, ale učitel by to měl reflektovat, měl by zodpovědně posuzovat, zda a nakolik chce být hlasatelem těchto oficiálních názorů.

Téma propagandy je v odborných kruzích novým tématem?

Téma propagandy není rozhodně nové, spíš bych rád tu otázku položil trochu jinak, než jenom jako analýzu vzorců propagandistické řeči. Jde o to si uvědomit, nakolik je samotná výuka propagandou a jak zabránit tomu, abychom byli ve výuce příliš státotvorní. Na druhou stranu, abychom nebyli příliš autonomní, protože tím bychom ztratili společný cíl. Dějepisná výuka je nástroj, kterým se udržuje a rozvíjí národní identita. Je to forma společného základu, který být musí, jinak přestaneme být národem, ale budeme jenom shlukem individuí.

Děkuji za rozhovor.

Na seminářích, určených především učitelům dějepisu, archivářům a historikům, tradičně přednáší řada odborníků z českých i slovenských vysokých škol a vědeckých pracovišť. Za katedru historie FP Technické univerzity v Liberci je to Michal Ulvr, Kateřina Lozoviuková či Jan Rychlík a Robert Kvaček, který seminář tradičně zahájil úvodním tematickým slovem.

Páteční program semináře začíná v 8.30 hodin referátem Jaroslava Pinkase, panelová diskuze na téma Propaganda ve výuce dějepisu začíná v 9.30. Celý páteční program najdete v příloze.

Radek Pirkl

Jaroslav Pinkas (*1975)

Vystudoval obor historie na FF UK, v současnosti je doktorandem na Ústavu českých dějin FF UK, od roku 2008 pracuje na Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se odborně věnuje tématu metodiky výuky moderních dějin a tématu filmových podob totalitních režimů. Zaměřuje se především na využití audiovizuálních materiálů ve výuce, na metodickou podporu učitelů, především formou seminářů, a také na výrobu pomůcek pro učitele: tou nejnovější je DVD „Česká společnost 1969–1989“, které mapuje období normalizace.