<I>“…smrt je jen kus života těžkého…”</I>
Wolkerova slova naplňují životní úděl neobyčejně vzdělaného historika, výborného učitele a především laskavého člověka, který v posledním desetiletí svého života působil na katedře dějepisu Fakulty pedagogické TU v Liberci.
František Palacký, původem Pražan, člen jedné z historicky nejznámějších českých rodin, studoval historii a český jazyk i literaturu na Filosofické fakultě Karlovy university počátkem 50. let 20. století. Rád vzpomínal na své učitele a historiky, jimž se svým složitým životním i pracovním osudem neúmyslně podobal. Slibná profesní dráha, již nastoupil na katedře dějepisu Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, byla přetržena počátkem 70. let v době tzv. normalizace politických poměrů. Z vysokoškolského prostředí vyloučený pedagog našel své uplatnění na učňovské škole v Liberci, kde působil i po převratu roku 1989, v letech, kdy také přednášel na obnovené katedře dějepisu Fakulty pedagogické v Liberci. Odborně jej zaujala patrně nejvíce epocha raného novověku. Věnoval se jí ve studiích o českých městech a kultuře jejich obyvatel. Tomuto tématu nebyla dlouhá léta věnována v českém dějepisectví vážnější vědecká pozornost. Připravovanou přínosnou habilitační práci však již po roce 1970 dr. Palacký obhájit nemohl. V normalizační době neměl možnost soustředit se na bádání. “Těch dvacet let je velká proluka, ztratil jsem už kontakt”, vysvětlil mi jednou na otázku, proč se nechtěl habilitovat po roce 1989. Myslím, že skutečnou příčinou nebyla “malá orientace” v tématu, nýbrž neobyčejná skromnost, jež byla pro Františka Palackého příznačná. Nehovořil o sobě, ani o svých těžkostech; jen několikrát mi s radostí vyprávěl, jaký zájem o historii projevuje jeho dospívající vnouček. Dr. Palacký v posledních letech téměř nepublikoval, ale své pracovní úsilí napřel ke svým diplomantkám a diplomantům. Opatřoval jim neustále odbornou literaturu, předával jim své poznámky z archivních bádání, všestranně – a příkladně – opravoval texty diplomových prací. Vyučoval rád a myslím, že s nadšením. Studenti mi občas se zděšením a ke svému zahanbení vykládali, jak obsáhlé má dr. Palacký vědomosti, a to nejen v oboru české a světové historie.
Měl jsem tu nevýhodu, že jsem nebyl nikdy studentem Františka Palackého. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jeho – výrazně mladším – kolegou. Během pěti let sdílených ve společné pracovně jsem poznal neobyčejně vzdělaného, obětavého a laskavého člověka s jemným humorem.
Dlouhá nemoc zhatila naděje návratu dr. Palackého do působiště, kde měl řadu letitých přátel. Nám všem se po něm bude stýskat. František Palacký byl hodný člověk…
<DIV align=right>Milan Svoboda</DIV>
Další články v rubrice
Dvanáct let výzkumu vtělila do knihy o nepovedeném atentátu
Když se prvního máje 1949 ozvala ohlušující rána v liberecké ulici U Novostavby, psaly noviny o výbuchu plynu. Ve skutečnosti explodovala nálož, jež měla zasáhnout komunistické funkcionáře na tribuně před radnicí. Komunistická justice měla...
Návrat domů a Babička jsou Knihami roku Libereckého kraje
Kniha „Návrat domů: Po stopách obětí holocaustu v Liberci“ od kolektivu autorů pod vedením Kateřiny Portmann z katedry historie a miniromán „Babička“ od vedoucího katedry německého jazyka Pavla Novotného získaly ve svých kategoriích cenu Kniha...
Knihy našich pedagogů nadchly porotce Magnesie Litery
Hned dvě knihy akademiků z Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL jsou v širší nominaci nejprestižnější soutěžní přehlídky tuzemské literatury Magnesia Litera. Kateřina Portmann a kolektiv katedry historie zaujali porotce knihou Návrat...
