Nanoroboty poháněné fotony do tkání?

Na otevření nové éry molekulárních nanorobotů s nanomotory, poprvé poháněnými fotony ze solárních zdrojů, pracují vědci z University of Florida. Vyvinuli neuvěřitelně malé molekulární roboty o průměru pouhých 2 až 5 Î1/4m, natahující se při práci až na 12 Î1/4m, vestavěné do jediné molekuly DNA. Právě jednoduchost a schopnost práce bez údržby zvyšuje jejich potenciál pro konstrukci, přípravu a aplikace v oblastech sahajících od mediciny po výrobu. Výpočty vědců hovoří o tom, že účinnost využití světelné energie je tu vyšší než u tradičních solárních článků; síla kterou vyvíjí, je úměrná jejich malým rozměrům.

Přestože informace hovoří v příkladech aplikací i o chirurgických výkonech, nezmiňuje se o možnostech využití jako bionanorobotů, zřejmě jako důsledek již zmíněných problémů s pronikáním světla vhodné vlnové délky do nitra tkáně.

Z čeho budou nanoroboty?

Pro přípravu komponent nanorobotů velikosti 1 až 100 nm jsou pro svou pevnost a chemickou netečnost potenciálními konstrukčními materiály diamantové a fullerenové nanokompozity nebo uhlíkové a bórnitridové nanotrubice (CNT a BNNT), připravované k tomuto účelu kalifornskou společností Nanomix z Emeryville, podobně jako glukózové nanobaterie. Slibné jsou i konstrukce pro transport léčiv do tkání, kde jsou stavebními materiály molekuly lineárního polymeru s cyklodextrinem, vyvíjené ve společnosti Insert Therapeutics z Pasadeny. Podle jejich informace mají nanokonstrukce Cyclosert vhodné hydrodynamické parametry s průměrem mezi 30 až 60 nm. Z uvedených materiálů se uhlíkové nanotrubice již průmyslově vyrábí několika výrobci, např. Bayer MaterialScience v nově otevřené laboratoři v Leverkusenu.

Aby nevznikaly přehnané naděje, vědci upozorňují, že vývoj bude stát ještě hodně peněz a cesta ke spolehlivým nanorobotům bude ještě dlouhá. Nejméně 5 let, spíše 10 až 15 let, přičemž je možné, že tu budou užity zcela jiné materiály, než si dnes myslíme..

Předpovědi vizionářů se naplňují

Jak se nanoroboty stále zmenšují až na atomovou úroveň, dochází k naplnění předpovědi velkých vizionářů nanotechnologie K. Erica Drexlera (*1955) v knize Engines of Creation: The Coming Era of Nanotechnology z roku 1986 a zvláště Richarda P. Feynmana (1918 - 1988), nositele Nobelovy ceny 1965, z památné přednášky "There´s Plenty of Room at the Bottom" (volně překládané "Tam dole je spousta místa") na univerzitě California Institute of Technology 29. prosince 1959, od níž loni uplynulo 50 let.

Více než 215 miliónům diabetiků na celém světě se tak může splnit představa následujícího scénáře:

- lékař implantuje pod kůži nanopřístroj velikosti rýžového zrnka;

- přístroj automaticky změří hladinu glukózy v krvi ve zvolených intervalech;

- přenese údaje na externí přijimač a vysílač;

- při zjištění abnormality pacienta varuje a informaci odešle na lékařův počítač.

A to vše se odehraje bez bodnutí do prstu, glukometru, baterií, testovacích proužků, analytických přístrojů, při selhávající paměti, bez zápisu, bez sestry, bezobslužně a za zlomek ceny vyšetření u lékaře!

Zdroj: TECHNIK