V nedožitých 96 letech zemřel Jiří Janáček. Dlouholetý pedagog Katedry českého jazyka a literatury FP TUL a také literární a divadelní vědec, kritik, publicista a redaktor, člen Kruhu autorů Liberecka, tělem i duší skaut. Za práci v kultuře a za svoji badatelskou činnost obdržel v roce 2007 Poctu hejtmana Libereckého kraje. Na Jiřího Janáčka vzpomíná Eva Koudelková.
V úterý 14. února se ukončila životní pouť i tvůrčí dráha našeho někdejšího kolegy Jiřího Janáčka (1927–2023), jenž na katedře působil od jejího vzniku v roce 1991 do roku 2003. Zažil tedy úplné počátky katedry, hledání koncepce a její budování. Angažoval se hlavně v době, kdy jsme začínali s výukou předmětu literatura pro děti a mládež, a vzpomínám si, jak jsme spolu jeli na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde byla tehdy výuka tohoto předmětu na nejvyšší úrovni, a nabírali jsme zkušenosti. Pro vlastní výuku tohoto předmětu vytvořil čítanku, která vyšla tiskem jako drobná skripta. Stál také u zrodu konference pro děti a mládež, již katedra poprvé uspořádala v roce 1995. Zároveň velmi zasvěceně vyučoval literaturu 19. století a po těch více než deseti letech svého zdejšího působení jistě zanechal mnoho vděčných posluchačů svých předmětů.
Nepocházel ze severu Čech, byl to bytostný Jihočech, a kdyby do lidských osudů nezasahovaly události mimo naši vůli, těžko by se kdy objevil právě v Liberci. Kořeny měl v Blatné, již vždy považoval za svůj domov, což rád s trochou nadsázky dokládal existencí vlastních snů, které se prý zásadně odehrávaly tam. Jeho život s mnoha peripetiemi by vydal na román, a nemusel by to nutně být román realistický. Nechci zacházet do detailů, ale pár zlomových okamžiků v jeho životních osudech je třeba uvést, aby byl jeho obraz úplný.
Pocházel ze vzdělané, sečtělé a široce kulturní rodiny, v níž se ctily historické tradice. Velký vliv na něj měla jeho babička, jejímž prostřednictvím poznával praktickou stránku náboženského roku. Vyprávěla mu i biblické příběhy a přirozenou cestou ho dovedla k pozdější četbě a dobré znalosti bible jakožto knize knih. Díky babičce také poznal skauting a zůstal mu skoro celý život věrný. Ještě v letech 1991–1996 byl aktivním rádcem severočeské družiny Junáka.
Okouzlení loutkovým divadlem
Zamlada hrál s kamarády v orchestru, hlavně na housle, a začal se učit na klarinet. V repertoáru měli všechno – od lidových písní až po jazz, vedle toho hodně četl, stejně jako u Janáčků všichni, a otec vedle knih kupoval i obrazy. Rozsáhlá rodinná knihovna byla nevyčerpatelná, ostatně podobnou měl sám J. Janáček později v Liberci. Jirka také dobře kreslil, i když v tomto směru nepřekonal svého bratra Milana, jenž se později stal jedním z významných libereckých výtvarníků. Už jako student se J. Janáček dostal mezi ochotníky, ale více než hraní ho bavilo všechno kolem divadla, pomáhal režisérovi, vybíral muziku, organizoval. Nejvíce ho však okouzlilo loutkové divadlo, a když začal číst časopis Loutkář, propadl loutkařině natrvalo. Jeho láska k loutkovému divadlu později vedla k dlouholeté spolupráci s libereckým Naivním divadlem, kam opakovaně chodil nejen sám, ale vodil tam i studenty, z nichž někteří se rozhodli spojit s ND svoje diplomové práce.
Po maturitě v roce 1946 zamýšlel Jiří Janáček studovat na konzervatoři a uvažoval o profesi dramaturga nebo režiséra. Rodiče však rozhodli, že nejprve musí dělat něco „pořádného“, pak ať se věnuje i divadlu, a tím ho nasměrovali k učitelství. Vybral si češtinu a filozofii na Filozofické fakultě UK, jenže po únoru 1948 neprošel prověrkami kvůli nesprávnému původu v rodině živnostníka. Komisi vadily i jeho názory, a proto musel ze školy odejít. Odvolal se a mohl se ke studiu vrátit, poslední dva roky však raději absolvoval dálkově. Také proto, že využil nabídky učit v pohraničí a v roce 1950 nastoupil v Novém Boru do právě vzniklého modelu jednotné školy, kde učitelé často učili všechno. Další jeho profesní pouť mířila z Nového Boru do Šluknova a roku 1953 na tehdejší jedenáctiletku ve Varnsdorfu. Tam vydržel třináct let, učil, vedl divadelní a recitační soubory, pořádal literární večery. V roce 1966 odešel do Severočeského nakladatelství v Liberci, ale po třech letech se vrátil do školství. Nejprve na Střední ekonomickou školu (dnes Obchodní akademii) v Liberci a pak na Technickou univerzitu.
Mezitím se stihl oženit, založit rodinu a plně se zapojil do zdejšího kulturního a společenského života. Zpočátku psal scénáře pro herce Divadla F. X. Šaldy a Naivního divadla, po roce 1990 se věnoval psaní recenzí o divadle, loutkovém divadle a knihách. Od roku 1970 byl členem a velmi aktivním spolupracovníkem České besedy, v níž vydal několik drobných tisků hlavně o místní i regionální literární a dramatické tvorbě. Nelze nezmínit jeho mnohaletou spolupráci s Krajskou vědeckou knihovnou, kde byl spolu s Ludvíkem Středou a Vladimírem Píšou lektorem tzv. Literárního klubu, sdružujícího mladé, začínající, ale později i zralejší a pokročilejší autory. Klub vznikl na počátku devadesátých let a existoval přes 15 let.
Spoluzakladatel Kruhu autorů Liberecka
V roce 1998 se stal zakládajícím členem Kruhu autorů Liberecka, občanského sdružení, v němž se sešli spisovatelé a publicisté, později také herci, výtvarníci, teoretikové umění a historikové. V KAL se podílel na všech jeho počinech, zvláště na různých kolektivních publikacích, jichž bylo několik desítek. Samostatně mu vyšly dva tituly o historii libereckého divadelnictví za německé éry a knížka pohádek na motivy loutkových her Jaroslava Průchy.
Je obtížné vtěsnat esenci osobnosti do několika řádků, ale na závěr bych ráda zmínila aspoň několik charakterotvorných jednotlivostí, jež mám s J. Janáčkem spojené. Na prvním místě byl výtečný kantor, oceňovaný nejen studenty, ale i kolegy. Těm druhým ochotně pomáhal, studenty dokázal zaujmout, až strhnout, i takové, kteří měli k jeho disciplinám minimální vztah. Jeho hodiny byly na vysoké úrovni, vyzařoval z něj zápal pro věc a hluboké znalosti. Byl náročný, ale studenti to většinou oceňovali. Dokonale uplatňoval metodu individuálního přístupu ke studentům, a bezpečně poznal, kdo má o věc větší zájem než učebně-povinný. Pak se takovým studentům rád věnoval nad míru svých povinností.
Působil zranitelně, možná pro svůj drobný vzrůst, ale v tomto ohledu opravdu klamal tělem. Dokázal se ozvat, neustoupil od svých zásad ani v době minulého režimu, kdy se pohyboval nejen na hraně, ale mnohdy už za ní.
Měl smysl pro humor, často ten suchý, označovaný jako anglický. Vybavil se mně jeho výrok související se skautingem. Tehdy se zamýšlel nad jeho bolestnou historií plnou četných zákazů činnosti a do toho zakomponoval svůj vlastní přerod z aktivního skauta coby nadšeného obdivovatele přírody a všeho ostatního, co s principy skautingu souvisí, v badatele všemu tomu vzdáleného. Vyjádřil to takto: „Tak jsem se upsal městu a literatuře. Dřepím za stolem, v archivech, v knihovnách. Asi to není to pravé, že můj pohyb vpřed se odehrává vsedě.“
Kolega a kamarád Jirka Janáček už není mezi námi. Jako člověk obdařený schopností vládnout perem zanechal stopu v podobě svých prací. Ale to není všechno, po tomto skromném a laskavém člověku zůstane vzpomínka v srdcích nás všech, kteří jsme ho měli rádi.
Eva Koudelková
KORONAVIRUS – OPATŘENÍ A NAŘÍZENÍ
Vedení školy aktualizuje opatření a nařízení v souvislosti s pandemií koronaviru. AKTUÁLNÍ INFORMACE
Další články v rubrice
»Živoucí organismus, který přitahuje studenty i vyučující« myslí si o fakultě umění a architektury Jiří Suchomel. Po téměř 30 letech ze své fakulty odchází
ROZHOVOR. S profesorem Suchomelem, který je spojnicí mezi proslulým architektonickým ateliérem SIAL a libereckou fakultou umění a architektury, hovoříme o jeho začátcích ve Školce SIAL, o tom, jak v polovině 80. let proslulou kancelář od Karla...
»Ohlasy na letošní rok jsou ještě lepší, než bych si dovedl představit«
Rok plný oslav, ale i tvrdé dřiny na přípravách nových studijních programů a návrhů vědecko-výzkumných projektů má za sebou Ekonomická fakulta TUL. Její děkan Aleš Kocourek je protipólem skepse a v rozhovoru hodnotí 30 let existence fakulty. A i...
Zemřel profesor Václav Hynčica. Expert na využití tepla v průmyslové výrobě
Ve věku 90 let navždy odešel prof. Ing. Václav Hynčica, CSc., bývalý vedoucí Ústavu termomechaniky a technického měření tehdejší Vysoké školy strojní a textilní v Liberci (VŠST, dnes TUL). O úmrtí bývalého spolupracovníka a kolegy s lítostí...
