ROZHOVOR. Tato kniha sbírá samé kladné recenze a ohlasy a hovoří se o ní i v celostátních médiích, nejen těch zaměřených na architekturu. Můžeme směle předpovědět, že v průběhu letošního roku jí jistě připadne i nějaké ocenění. To proto, že v českém prostoru citelně chyběla, a proto, že její ilustrace a grafická stránka jsou mimořádné. O knize Město pro každého jsme si povídali s jejím autorem Osamu Okamurou, děkanem naší fakulty umění a architektury.
Kniha má podtitul „Manuál urbanisty začátečníka“. Máme to chápat tak, že je ta kniha jakousi učebnicí urbanismu pro vaše studenty prvních ročníků? To byl ten prvotní impuls k jejímu napsání?
Nosil jsem tu knihu v sobě ještě před tím, než jsem nastoupil jako děkan a pedagog do Liberce. Připravoval jsem ji jako první samostatný redakční počin Nadace české architektury. Inspirací mi byl pobyt na Fulbright-Masarykově stipendiu v Chicagu před třemi lety. V Nadaci chicagské architektury měli celé oddělení, které pro mladé lidi zajišťovalo vzdělávací programy a letní školy zaměřené na architekturu a urbanismus. Nadchlo mě to a zapojil jsem se. V rámci jednoho z takových programů vytvořili a pomocí crowdfundingu vydali komiksovou učebnici urbanismu. Po skončení stáže jsem si ji přivezl domů. Pochopil jsem, že podobná publikace u nás také citelně chybí.
Proč si myslíte, že tu chyběla?
Platí to obecně. Když něco neznáte, tak ani nevíte, že byste to mohli chtít. Lidé tady ještě donedávna nevěděli, jakou kvalitu života jim může město přinést, a že jeho podoba není jen v rukách odborníků na městské plánování či politiků. Už se to lepší, z čehož mám velkou radost, ale mnoho lidí stále ani neuvažuje o tom, jak se město, ve kterém žijí, může měnit a že to mohou sami ovlivnit.
Cílil jste tedy spíš na nejmladší generace, které budou za pár let o našich městech rozhodovat?
Ano, záměrně jsem cílil na mládež. Aby byla kniha pro ni poutavá, plná zajímavých faktů a souvislostí, ale hlavně aby byla inspirativní. Nejlepší kombinace pro to mít chuť dozvědět se víc.
Nešlo jednoduše zadat překlad té chicagské publikace do češtiny?
To nešlo. Problémy v Chicagu a ve městech v České republice jsou sice v mnoha případech podobné, ale reálie, historie, kontext i důrazy jsou odlišné. Došlo mi, že pokud chci takovou publikaci do českého prostředí přinést, musím ji napsat od nuly. Na začátku jsem si tedy stanovil 14 hlavních problémů, kterými, z mého pohledu, naše města nejvíce trpí, a každý byl potom rozpracován do jedné kapitoly. Prvotní texty vznikaly pro větší čtivost formou řízeného rozhovoru. Po vzniku textu, kdy už byl zřejmý jeho potenciál, jsme se s vedením nakladatelství Labyrint velmi rychle shodli na zapojení jejich nejlepších ilustrátorů, umělců Davida Böhma a Jiřího Franty. To se ukázalo být jako naprosto zásadní spojení. Nezůstali jen u ilustrací, ale tvořili modely měst odpovídající těm 14 tématům. Privatizace města, doprava, brownfieldy, zanedbaný veřejný prostor… Vložili do toho své zkušenosti s městem, své zážitky, a tím celý výsledek umocnili. Ty modely tvořili asi čtyři měsíce a propracovali je do až neuvěřitelných detailů. Ty mě na tom strašně baví, třeba už jen ta graffiti. Volba právě těchto dvou výtvarníků byla geniální.
Kniha se zaměřuje především na problémy českých měst, to vyvažujete závěrečnou částí, která naopak patří příkladům dobré praxe. Jsou tam ovšem jen samé zahraniční. Neměl byste příklad dobré praxe z našeho prostředí? V jakém městě se u nás dobře žije?
Záměrně jsem se doporučování snadných návodů vyvaroval a ani teď vám nedám konkrétní tipy. Myšlenka, kterou chci vnuknout čtenářům, nezní: odstěhujte se jinam. Co by pak z těch měst bylo, kdyby z nich odešli obyvatelé a s nimi i potenciál změny k lepšímu? Pokud žiju ve městě, jsem s ním ve vztahu, potom je potřeba ten vztah budovat zevnitř, ne utíkat. Každé město, ať už žijete kdekoliv, potřebuje soustavnou pozornost a péči.
Knihu věnujete všem městům, která máte rád, a kniha nemůže zapřít, že pro města máte velkou slabost. Druhý díl věnovaný tentokrát české vesnici asi nevznikne?
Jsem opravdu tím, co se se nazývá městský člověk. Venkov a vesnická idyla mě neoslovují. Mám rád města, rád se pohybuji ve městě, rád žiji ve městě a rád stále potkávám nové zajímavé lidi. Některé teorie dokonce říkají, že tradiční venkov již ani neexistuje. Tento náhled souvisí hlavně se změnou způsobu obživy lidí, kdy někteří sice stále zůstávají bydlet v krajině, ale již nežijí zemědělstvím ani ročními obdobími spojenými s tradičními rituály. Spíše než počasí a úrodu řeší poslední sérii na Netflixu, dovolenou u moře nebo slevovou akci v supermarketu, podobně jako lidé ve městech. Každopádně odliv lidí z krajiny směrem do měst je neodvratný. Lidé odchází za prací. A města musí na sobě tvrdě pracovat, i pomocí kvalitního městského plánování, aby se životní podmínky v nich nezhoršovaly, ale právě naopak.
Platí to i o Liberci?
Popravdě, neznám zničenější město z pohledu městského plánování, než je Liberec. V sousedství centra jsou rozsáhlé brownfieldy, místo toho se rozlézá na periferiích do krajiny typická nesourodá řídká zástavba, dopravní řešení ve prospěch automobilů totálně ničí veřejný prostor, město je neefektivně roztroušené po kopcích, není divu, že ani finančně na tom Liberec není moc dobře. Na druhou stranu právě proto tady mohla vzniknout progresivní architektura, jakou navrhoval SIAL, protože po vystěhování původních obyvatel se neměl kdo bránit razantním, ve své době progresivním zásahům do města. Takže v Liberci v minulosti ruku v ruce s ničením města vznikaly i nejzajímavější a nejprogresivnější stavby. Tato dynamika má obrovskou energii. A jako urbanistu mě nejvíc inspirují místa, která přinášejí výzvu. Takže jsem rád, že jsem do Liberce přišel. Jenom dnes už je určitě moudřejší s energií a dalšími přírodními zdroji zásadněji šetřit. Architektura a urbanismus do klimatické krize je největším tématem současnosti.
Děkuji za rozhovor.
Radek Pirkl
Město pro každého / Manuál urbanisty začátečníka Text: Osamu Okamura |
Další články v rubrice
Hovory s ledničkou. ÚNOS chystá premiéru hry, na jejímž konci dobro opět ostrouhá
Úplně nenormální ochotnický spolek úplně nenormálně funguje při TUL už 15 let. Za tu dobu už diváky odboural smíchy s hrami Indiana Jones a n-tá křížová výprava, Pí mušketýrů, Psychopatovo velmi pozdní odpoledne nebo Záhada jizerského yettiho....
Studenti připomněli památku 17. listopadu svobodomyslným jazzem
Koncert k připomínce událostí 17. listopadu odehrálo v univerzitní aule symbolicky studentské trio hudebníků z Katedry jazzové tvorby Akademie múzických umění v Praze. Před blížícím se Dnem boje za svobodu a demokracii a Mezinárodním dnem...
Příběhy vůle, olympionici i příklady hodné následování. Hostili jsme galavečer festivalu SPORTFILM
Aula Technické univerzity v Liberci se stala dějištěm slavnostního galavečera 26. ročníku Mezinárodního festivalu sportovních filmů SPORTFILM. Přinesl 373 snímky, které zápolily v pěti kategoriích. Hlavní cenu festivalu získal belgický snímek...