Rozbořená místa mohou být krásná. Na příkladu zdevastovaného kostela to ukázala diplomantka z FUA Anna Šimralová

Odraz vztahu k magickému místu. Zrcadlení v podání Anny Šimralové. Foto: autorka (AŠ)

„Ten kostel je rozbořený, co si pamatuju. Chodila jsem tam už jako malá holka, protože babička bydlí hned vedle. To místo mě něčím láká. Později jsem tam začala fotit, nahrávat zvuky, navštěvovala jsem ho i večer, sem tam jsem něco uklidila,“ popisuje svou fascinaci prostorem starého kostelíku obklopeného hroby dávných německých obyvatel této sudetské krajiny Anna Šimralová (*1996), čerstvá držitelka titulu MgA. z Fakulty umění a architektury TUL.

Zdevastovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přibenicích na Lounsku je pro ni místem s tak silným geniem loci, že ho jako studentka programu tvorba ve veřejném prostoru nemohla při svých studiích pominout. Nakonec téma zpracovala ve své diplomové práci. Nese název Obraz prostoru / Mirroring. Ten obraz se tvoří v hladině malého jezírka, které vytvořila přímo v kostele.

„Když vejdu do zničeného prostoru, podívám se nejprve na zem. Už proto, abych si hlídala, kam šlapu. Vodní hladina v kostele v Přibenicích nabízí při pohledu na zem i odrazy jiných míst v kostele. A i když je kostel dlouho rozbitý, najdou se v něm krásná zákoutí a celý kostel je hned pro návštěvníka zajímavější,“ dodává ke své inspiraci Anna.

S odrazy v zrcadle pracovala už od prvního semestru při studiích tvorby ve veřejném prostoru na katedře výtvarných umění. „Přešla jsem pak k práci s vodní hladinou, protože nabízí měkčí obraz, ve kterém je víc prostoru pro představivost.“

V kostele v Přibenicích vytvořila na obloukovém půdorysu vodní hladinu o rozměrech asi 24 m². Jezírko je jen tři centimetry hluboké, jeho základ je tvořen z dřevotřískových desek natřených černou vodě nepropustnou barvou. Plnila ho vodou z babiččiny studny.

Na místo se při obhajobě práce jeli podívat také další studenti a pedagogové z katedry včetně Dagmar Šubrtové, která byla oponentkou diplomové práce. I díky ní a vedoucímu ateliéru Richardu Loskotovi, kteří přispěli cennými postřehy ohledně obsahu práce i praktickými radami, se Anně podle pedagogů podařilo vytvořit výjimečné dílo.

„Hladina se mírně čeřila ve větru, který prostorem kostela prostupoval. Odrážel se v ní pohyb vegetace za okny a dveřmi. Celým prostorem zněl zpěv ptáků zesílený akustikou dosud zachovalé kostelní lodi. A jiřičky a vlaštovky občas prolétávaly i přímo nad hladinou. Světlo odražené hladinou se třepotalo na zdech a stropě. Na diváka, při pohledu na černou hladinu opisující tvar oblouku presbytáře, nezbytně doléhají představy předělu, hranice, distance,“ komentuje bezprostřední pocity přímo z místa instalace Jaroslav Prokeš z katedry výtvarných umění, vedoucí Anniny diplomové práce, a dodává:

„Anna Šimralová kostel vyčistila a po dohodě se spolkem Omnium, kterému zchátralý kostel patří, se mu snažila vtisknout ztracený duchovní rozměr. Naprosto přesně tak naplňuje cíle studia v ateliéru tvorba ve veřejném prostoru na katedře výtvarných umění Fakulty umění a architektury TUL.“

Anna má nyní zasloužené prázdniny, kam se v životě vydá po nich, v tom ještě nemá úplně jasno. Opuštěná místa, kterých je v Sudetech až hříšně mnoho, ji ale zajímají dlouhodobě a nevylučuje, že se jim bude věnovat i nadále.

Její povedenou instalaci z Přibenic si ovšem můžete prohlédnout už pouze na fotografiích, protože tam byla k dispozici pouze pár dnů během obhajoby její diplomové práce.

„Snažila jsem se ve své diplomové práci ukázat, že i zničená místa mohou být krásná a mohou si, v případě kostela, uchovávat svůj duchovní rozměr. Jsou opuštěná, možná dočasně, ale nejsou tak úplně ztracená,“ uzavírá Anna.

Radek Pirkl