ROZHOVOR Proud řeči pádí v této knize stále vpřed a nutí čtenáře hltat obrazy cinkotu lahví v síťovce, šplouchání mléka v pytlíku i stísněného žití v panelovém bytě s invalidní matkou. Ohlasy na básnický cyklus Zápisky z garsonky vydaný v roce 2020 v nakladatelství Trigon jsou nadšené, a to zdaleka nejen na libereckém sídlišti „Wolkerák“. Kniha Pavla Novotného, básníka, překladatele a vedoucího Katedry německého jazyka FP TUL, je totiž v nominaci na nejprestižnější české literární ocenění Magnesia Litera.
Aniž bychom předstírali, že si vykáme, bavíme se o tom, jak se žije básníkům, jak se Pavlovi jezdí v „jeho“ tramvaji, proč nejsou dnes studenti zvyklí číst nebo o tom, proč se vyplatí umět německy.
Kniha Zápisky z garsonky byla navržena na cenu Magnesia Litera, porota ji tedy považuje za výjimečnou. Společně s knihou Dědek získala též cenu časopisu Tvar za díla roku. Je to pro tebe čest, nebo to naopak nijak neprožíváš?
Těší mě to, ale nijak přehnaně to neprožívám. Psaní či umění obecně nevnímám jako soutěž, ale jako svobodný způsob existence. Životní postoj.
Ohlas na tvoji sbírku je zatím asi největší ze všech tvých dosavadních literárních počinů. Proč u čtenářů rezonuje více než předchozí texty?
Zřejmě proto, že je velmi osobní a přitom má zjevně i obecnou platnost. Spousta lidí se s tím identifikuje, navazuje na to vlastní zážitky i pocity. Ten text je taky zcela záměrně psán jako řečový proud. Tak, aby po něm oči letěly, aby to člověk nedokázal nedočíst.
Jak se vlastně v dnešní materiální době žije a tvoří básníkům?
Básníci jsou divný druh: bez psaní nemůžou být, nosí to pořád v hlavě, ale živit se tím vůbec nedá. Znám básnické kolegy, kteří vstávají v půl páté ráno, každý den hodinu pravidelně věnují psaní, pak jdou do práce. Anebo znám třeba jednoho Slovince, který pracuje v jakési drážní budce a píše tam kratičké texty, mezi příjezdy a odjezdy vlaků, na delší věci prostě nemá kapacitu. Ale píše, prostě musí. Já si taky porůznu kradu čas a klid, ale je to stále těžší. Zvlášť v poslední době, kdy jsme všichni dost utahání a roztěkaní z koukání do kamer a obrazovek.
Sleduješ, jak se hýbou prodeje tvých posledních knih Zápisky z garsonky a Dědek, nebo jsi "děti" vypustil do světa a necháváš je, aby si už žily svým životem?
Náklady jsou obecně dost malé, tak to s poezií bývá. Myslím, že Garsonky zatím vyšlo asi 600 výtisků, u Dědka je to asi stejné – oba tituly jsou údajně skoro rozebrány, což je dost překvapivé. Ano, zpravidla ty knížky nechávám žít svým vlastním životem. Taková Tramvestie, ta si dnes žije už zcela autonomně.
Zápisky z garsonky na mě často působí dost neradostně. Potřeboval ses vypsat ze smutku nebo je to třeba tečka za uplynulou životní etapou?
Ne, ze smutku ani z ničeho jiného jsem se vypsat nechtěl. Literatura podle mě není od toho, aby se autor z něčeho vypisoval, od toho jsou deníčky, terapie a podobně. Chtěl jsem prostě zachytit obrazy, které určovaly a dodnes určují můj svět. Každý z nás je složen z určité mozaiky prožitků a setkání, mnohé věci jsou zasuté, mnohé nás naopak provázejí či pronásledují každý den – všichni jsme si v tom podobní a zároveň jsme každý naprostý unikát. To mi přijde fascinující.
Texty z tebe tryskaly, nebo byly tvrdě "vysezené" a cizelované?
Tak trochu obojí: materiál jsem sbíral mnoho let, je k tomu ke všemu spousta přípravných verzí, ohledávání, poznámek. V roce 2018, přímo na moje narozeniny, mi dost náhle zemřela matka – byl to samozřejmě šok, ale následně se dostavil jakýsi zvláštní pocit klidu. Od té chvíle se všechny ty obrazy začaly propojovat, ta kompozice si najednou sama řekla, co potřebuje, co v ní má být a naopak má zůstat nevysloveno. Ano, cizelované je to především v tom, co zůstává nevyřčeno ... to je důležité. Neříkat všechno, neříkat vlastně skoro nic, poskytnout vnímateli maximální prostor.
HLASUJTE PRO NEJLEPŠÍ KNIHU SOUTĚŽE MAGNESIA LITERA V KATEGORII CENA ČTENÁŘŮ
Jaké jsou reakce známých na Zápisky z garsonky?
Reakce známých jsou pozitivní až nadšené. A na Wolkerárku (liberecké sídliště, které Pavel Novotný v knize popisuje) je z toho hotový bestseller (smích). Jde to údajně z ruky do ruky, z patra do patra, pořád mě někdo oslovuje, že už to taky četl. A z mé matky – kterou většina lidí pokládala za podivína či dokonce místního blázna – tak z té je najednou úplný mýtus. Všichni na ni vzpomínají a taky si hned vybavují další a další postavy a příběhy zcela mimo rámec textu. Přesně tak to má být. To mě dost baví.
Spolu se sbírkou Dědek jde vlastně o diptych. Co obě knihy pojí?
Je to především autobiografická linie, nahlížení téhož ze dvou různých úhlů.
Vím, že se to teď nedá naplánovat, ale počítáš i s nějakým autorským čtením na Technické univerzitě v Liberci?
Na autorská čtení jsem zvyklý, takže pokud univerzita projeví zájem, určitě nebudu proti.
Jak bys sám charakterizoval své texty? Jsou epické, nejsou to klasické verše – je to dnes přístupnější forma pro čtenáře než pravidelné rýmy?
Nejde o to být přístupnější, jde o to nalézt adekvátní formu pro sdělovaný obsah. V tom je celý vtip literárního textu obecně. Garsonka a Dědek, to jsou takové lyrickoepické zpěvy, řekl bych literarizovaná skutečnost. Není to žádná zalámaná próza, i když to tak na první pohled může působit. Zkus si to chvíli číst nahlas a zjistíš, že je to poměrně hudební – místy litanické až elegické, místy rytmicky štěkající a podobně. Také členění je důležité, proporce textu a tak dále. Próza by vypadala jinak. Musela by být z principu „ukecanější“ – a právě to jsem nechtěl. Důležitá je pro mě esence. Každé jednotlivé slovo, každý motiv, tedy naprosté minimum informací, které ovšem zároveň maximálním možným způsobem mobilizuje epickou i obrazovou představivost vnímatele.
Proč by měli lidé číst básně?
Například proto, že čtením poezie se bystří smysly i intelekt.
I ti, co poezii vůbec nevyhledávají, možná znají tvé básně cyklu Tramvestie z tramvaje číslo 11. Kdy jsi naposledy takto cestoval se svými texty? A reagují na ně ještě lidé?
Jel jsem tím vozem naposledy asi před měsícem, cítím se v něm jako na svém území. Tak to mám se vším, co nějak zpracuji, mapuji si po svém prostor. Velmi komfortní pocit, sounáležitost, bezpečí. Nevím, jak lidi na ty texty reagují teď, ale dřív, když jsem tou tramvají jezdil častěji, jsem je vídal, jak zaklánějí hlavu a začítají se... Chytili se.
POSLECHNĚTE SI UKÁZKU Z TVORBY PAVLA NOVOTNÉHO
Překládáš i německé básníky. Je to výhoda při výuce němčiny u vás na katedře?
Je to velká výhoda. Dá se mimo jiné ukázat, že textový originál je z podstaty nepřeložitelný, a už proto má smysl se učit cizí jazyk. Dá se ukázat, že text má nespočet vrstev od fonému přes slovo, větnou stavbu až po styl, že všechny ty vrstvy hrají svou důležitou roli, a že jazyk je třeba takhle vnímat, jinak ho nikdy nepochopíme.
Jaké je povědomí tvých studentů, potažmo Čechů o soudobé německé literatuře a třeba básnících?
To je dost různé. Většina lidí obecně je dnes roztěkaná z rychlé elektronické komunikace, studenti samozřejmě též, mnozí nejsou příliš zvyklí číst. Tenhle výchozí stav beru jako danou věc a pracuji s tím. Průběžně studentům připomínám, že četba literárních textů představuje mimo jiné velmi intenzivní kontakt s jazykem a také nácvik koncentrace – a to pro začátek stačí. Estetická funkce, kritické myšlení, ponětí o kultuře, to všechno se do toho vloudí jaksi mimochodem, přirozeně, časem.
Kolik studentů se dnes hlásí ke studiu němčiny? Válcuje pořád němčinu angličtina, nebo se němčina opět stává důležitým jazykem?
Myslím, že se to lepší – ovšem angličtina samozřejmě dalece vede. Stoupá nám v každém případě počet zájemců o kombinované studium, a to je dost zajímavé: lidé, kteří se už nějakou dobu pohybují v pracovním procesu, prostě přicházejí na to, že umět německy se vyplatí. To studentům, kteří opouštějí dobře vypolštářovanou střední školu, dochází mnohem pomaleji.
Jak studenty ke studiu němčiny motivovat? Může třeba táhnout příklad mladých úspěšných literátů s kořeny v punku, jako je náš absolvent Jaroslav Rudiš?
Jaroslav Rudiš, jistě, proč ne... Jen si časem nějak nejsem jistý, jestli tahle naše generace nepůsobí na současnou mládež už pomalu zaprášeně. Nevím. Dlouhodobě sázím na to, že stačí být ke studentům otevřený a autentický. Měli by vidět, že děláme práci, která má smysl a opravdu nás baví. A taky je důležité připomínat onen prostý fakt, že kdo umí německy, nemusí se bát o práci.
Před dvěma lety vaše katedra spolu s katedrami historie a českého jazyka a německými univerzitami Technische Universität Dresden a Hochschule für Technik und Wirtschaft Dresden ukončila projekt Interaktivní mapy. Mohou i takové podobné projekty zlákat ke studiu němčiny další studenty?
Ano, bezpochyby, proto jsme ten projekt taky uspořádali. Má mimo jiné sloužit učitelům na středních školách. Obecně je třeba prolamovat bariéry mezi jednotlivými stupni škol i mezi generacemi, stejně tak neutralizovat vžité předsudky – například ty řeči, že „němčina je ošklivá“, že „Němci jsou divní“ a podobně. Náš německý kolega Tilo Weber například nedávno vymyslel vynikající akci s on-line čteními pro střední školy, to je mimochodem jedna z nemnoha výhod všech těch kamer a sítí. Funguje to samospádem, bez výdajů a projektového výkaznictví, školy na to poměrně živě reagují, dokonce se toho spontánně účastní i naši studenti.
Tví studenti se před lety podíleli na oceněné radiofonické kompozici Vesmír v někdejší budově S. Věnuješ se pořád se studenty experimentální praxi.
Kdysi dávno se mí studenti opravdu zúčastnili nahrávek k radiofonické kompozici Vesmír. Tehdy jsem je využil jako určitý voiceband, ta kompozice dokonce přímo vyžívala akustiky školní budovy. A jinak: to, že píšu a překládám německou poezii, že jsem také zvyklý pracovat s jazykem jako se zvukovým materiálem, to se hodí nejen do seminářů, ale třeba také do česko-německých workshopů. Relativně nedávno jsem měl takovou workshopovou řadu společně s překladatelem Radkem Malým na Univerzitě v Lipsku. Účastnili se ho i naši studenti, společně s pražskými a lipskými slavisty a germanisty. Z překladů jsme pak dokonce vytvořili takovou drobnou zvukovou kompozici.
Co nyní připravuješ? Píšeš něco nového?
Tak teď například, průběžně, českou verzi své německé práce o akustické literatuře. Jde to ovšem pomaleji, než jsem čekal. S cílovým jazykem i publikem je třeba změnit i úhel pohledu.
A jaký je aktuálně tvůj spisovatelský nebo osobní sen?
Nezblbnout. To bohatě stačí.
Adam Pluhař
Dr.phil.habil. Pavel Novotný, Ph.D. (*1976) Liberecký rodák. V letech 1997-2001 studoval na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické učitelství pro 2. stupeň ZŠ se zaměřením na německý a český jazyk. Dnes je na fakultě vedoucím Katedry německého jazyka. Je autorem řady básnických sbírek, například „Sběr“, „Mraky“ či „Havarijní řád“ a společně s Helenou Skalickou prózy „A to si pak můžeš řikat, co chceš“. Jeho celoživotní tvůrčí projekt tvoří „Tramvestie“ – nekonečný soubor zvukových a textových záznamů, jež mapují jízdu tramvají mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. Vytvořil řadu radiofonických kompozic pro ČRo3 Vltava, jeho kompozice „Vesmír“ získala v roce 2010 Národní cenu Prix Bohemia Radio. V německých nakladatelstvích vydal vědecké publikace k literární montáži a možnostech akustické literatury. Přeložil například básnický cyklus „Zánik Titaniku“ Hanse Magnuse Enzensbergera, společně s Nikolou Mizerovou sestavil a přeložil antologii legendární „Wiener Gruppe“. |
Dr.phil.habil. Pavel Novotný, Ph.D.
(*1976) Liberecký rodák. V letech 1997-2001 studoval na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické učitelství pro 2. stupeň ZŠ se zaměřením na německý a český jazyk. Dnes je na fakultě vedoucím Katedry německého jazyka. Je autorem řady...
Další články v rubrice
Youtuber Kovy: »Nebojte se experimentu!«
Když před 12 lety začal natáčet herní videa na YouTube, sledovala jej jen rodina. Postupně se přes parodie televizních pořadů propracoval na jednoho z nejvlivnějších Youtuberů současnosti. Karel Kovář alias Kovy má dnes moc oslovovat masy...
Zemřel Václav Kotek. Jeden z prvních techniků Fakulty textilní
Zemřel technik a dlouholetý zaměstnanec Fakulty textilní TUL Václav Kotek. Zúčastnil se vývojových prací mimořádných inženýrských děl katedry netkaných textilií, mimo jiné světově proslulé technologie tvorby nanovláken známé pod značkou Nanospider.
Spoluzakladatel katedry designu Oldřich Palata získal cenu Pocta hejtmana
Oldřich Palata, historik umění spjatý se Severočeským muzeem v Liberci a dlouholetý pedagog Technické univerzity v Liberci, získal Poctu hejtmana Libereckého kraje 2024. Převzal ji 26. září v Oblastní galerii Liberec spolu s dalšími devíti...