Na Harvardu se zapojili do vývoje umělé ledviny. Koronavirus jejich stáž přerušil

Odcestovali jste na začátku roku a kvůli koronaviru jste se vrátili v březnu. Co vám stáž, ač kratší, profesně a osobnostně dala? Nebyla to jen doba nutná na ‚rozkoukání‘?

Markéta: Máme za sebou dva měsíce z původně šestiměsíční stáže. Nicméně pracovní zápal na Wyss Institute byl neskutečný. Za ty dva měsíce jsme stihli velký objem práce. Chodili jsme občas do práce i o víkendech. Takže nemám pocit, že jsme se jen rozkoukali a jeli domů. Já osobně jsem se naučila základy – pro mě úplně nové a všeobecně velice slibné – vědní disciplíny organs-on-chip (orgánů na čipu. Jde o buněčné kultury, které simulují činnost a fyziologické reakce orgánových systémů, neboli umělý orgán. V tomto případě ledvina, pozn. redakce). Úplně nejvíc jsem se ale zlepšila ve výzkumu v tkáňové laboratoři. Prošli jsme několika školeními, měli jsme k dispozici skvělé mentory.

Jakub: Nutno dodat, že stáž jsme absolvovali v Longwood Medical Area, což je na poli bioinženýrství a medicíny podobné místo jako pro IT inženýry a technology Silicon Valley. Není asi lepší místo, kde nabírat nové zkušenosti v těchto oblastech vědy a výzkumu. Jsou tu ty nejlepší světové mozky, které vám mohou předávat zkušenosti. Není neobvyklé zažít dny, kdy jdete na přednášku nositele Nobelovy ceny v oblasti výzkumu rakoviny a večer na párty, kde čepuje pivo takový roztomilý strejda, který má Nobelovu cenu za genetiku.

Čtěte také: Umělou ledvinu budou na Harvardu vyvíjet doktorandi fakulty textilní

Na čem jste na Harvardu pracovali?

J: Ve zkratce, úkolem týmu bylo v první fázi vyvinout a integrovat biodegradabilní porézní nanovlákennou membránu do speciálních čipů. Ta napomůže v růstu a uspořádání různých typů buněk do podoby dvouvrstvy schopné napodobit činnost ledvin. Ve smyslu schopnosti filtrace nečistot a metabolitů z krve. Ve druhé fázi tento systém přenést z centimetrových čipů do většího měřítka, tak aby byl reálně schopný čistit větší objemy krve.

Jak jste se integrovali do mezinárodního týmu? Přijali vás kolegové?

M: Myslím, že jsme měli velké štěstí na vedoucí. První den na Wyss Institute jsme nadšeně seděli na krásné recepci a přišel pro nás doktor Richard Novak, vedoucí skupiny Microengineering, ve které jsme po dobu naší stáže pracovali. Usmívá se a česky říká: ‚Ahoj lidi, moc vás tady vítám, konečně se poznáváme!‘ To pro mě bylo opravdu velké překvapení, nic takového jsem nečekala. I když jsme o českém původu doktora Novaka s Jakubem přemýšleli.

Nebáli jste se příliš soutěživého prostředí?

M: Trošku jsem se toho bála, ale přijali nás tam velmi vřele. Od počátku jsme s nimi chodili na různé akce. Já jsem se tam cítila velmi dobře.

J: V americkém univerzitním prostředí, hlavně na prestižnějších soukromých vysokých školách, je pěstovaná trošku jiná sociální kultura než u nás. Profesoři se tam snaží stýkat se se studenty i mimo školu. Tvoří tam takové pospolitější prostředí a pořádají se tam často různé kulturní nebo společenské akce. Není nic neobvyklého, když vám na Valentýna profesor z vedlejšího ústavu genetiky, mimochodem držitel Nobelovy ceny, uspořádá večírek.

A co vědecká ‚celebrita‘, profesor Ingber? Jak často jste s ním přišli do kontaktu?

M: Náš oficiální vedoucí, profesor Ingber, byl velmi zaneprázdněný a vídali jsme ho hlavně na skupinových poradách. Při prvotním setkání jsem mu děkovala za tuhle příležitost a on odpověděl: ‚Není za co! Mít vás tu, je potěšením pro nás.‘ V angličtině je to sice taková zdvořilostní fráze, ale i tak to bylo hezké slyšet. Tohle vše totiž usnadnilo náš začátek, cítila jsem se jako součást týmu od prvního dne. Dostali jsme – jako všichni ostatní – krásné Adidas mikiny s logem Wyss Institute, studentské karty Harvardu, po splnění povinných školení přístupy do laboratoří, účastnili jsme se porad a akcí s Microengineering týmem. Šlo například o společné snídaně, večeře nebo výlety.

Jak plynula výzkumná spolupráce? Museli jste chvíli ‚ladit‘ vzájemná očekávání?

M: Myslím si, že jsme byli schopni poměrně rychle naskočit do pracovního tempa. Ze začátku jsme spíš ladili plán práce. Náš vedoucí několikrát opakoval, že tím, že jsme přivezli nanovlákenné materiály, jsme proces výrazně urychlili. Dokonce bylo v plánu do tří měsíců od příjezdu napsat první publikaci. Bylo to tedy velmi náročné a často jsem chodila domů vyčerpaná. Moje velké poděkování patří Jakubovi. Každý den jsme si rozdělili úkoly. Bylo toho tolik, že by to jeden člověk nebyl schopný zvládnout. Díky jeho pracovitosti a samostatnosti jsme byli schopni vše plnit včas. Přitom jsem opravdu intenzivně čerpala ze znalostí získaných na TUL, za které vděčím hlavně mojí vedoucí doktorce Janě Horákové.

Jaké znalosti máte konkrétně na mysli?

M: Například moje mentorka v tkáňové laboratoři na Wyss byla skvělá a přátelská, ale velice pracovně vytížená. Přitom se ode mě očekávalo, že už od druhého dne budu vše zvládat sama – od práce s buněčnými kulturami po péči o laboratoř. To bych bez předchozí praxe na naší katedře netkaných textilií a nanovlákenných materiálů určitě nezvládla. A také v oblasti vlákenných materiálů jsme určitě měli výhodnou startovní pozici, například charakterizace nanovláken nám šla velice dobře.

Mě by zajímalo porovnání vaší odbornosti s úrovní, s níž jste měli možnost se na Harvardu setkat. Když to řeknu tvrdě, jestli to nebyl propastný rozdíl?

M: Vzhledem k tomu, že jsme přibližně po dvou týdnech od příjezdu pracovali v laboratoři úplně samostatně, tak si nemyslím, že bychom přijeli nepřipravení, nedostatečně zkušení nebo neadekvátně vzdělaní. Na člověka vždy čekají nové věci, které se musí doučit, a je jedno, jestli je to na Harvardu nebo v nové práci doma v Česku.

J: Propastný rozdíl to nebyl. Jsme z naší katedry zvyklí řešit komplexní problémy, v rámci toho umět improvizovat a být samostatní. Díky tomu jsme se velmi rychle začlenili do běžného tempa tamních laboratoří. Velký rozdíl oproti české akademické půdě je ale v technických a materiálových možnostech harvardských laboratoří.

Co Vás na výzkumné práci v Bostonu mile, a co nemile překvapilo?

M: Mě asi vše překvapilo mile. Co tebe, Kubo?

J: Toho, co mě mile překvapilo, bylo víc. Namátkou krásné laboratoře a jejich chod. Odborníci a mentoři v každé oblasti, například tkáňového inženýrství. Na začátku nás pečlivě zaučili, vše nám vysvětlili, naučili vychytávky, které urychlují práci, a byli nám celou dobu k dispozici pro zodpovězení dotazů. Mile mě překvapilo i přátelské vystupování všech kolegů a vedoucích. A také spousta akcí, jako byly přednášky významných vědců a nositelů Nobelovy ceny, úterní porady s obědem, výlety nebo třeba valentýnská akce.

Mají Američané jiný přístup k práci než my Češi a Moravané?

M: K práci mají trochu jiný přístup. Je to rozhodně více kompetitivní prostředí, profesor Ingber je jedním z nejcitovanějších vědců světa. Rozhodně se tedy více publikují aktuální výsledky. Institut také umožňoval a podporoval ‚odštípnutí‘ spin-off firem (firmy, které byly vytvořeny za účelem komercionalizace výzkumu, který probíhal ve výzkumné instituci, pozn. redakce), takže spousta lidí pracovala s neskutečným zápalem. To i proto, že ti lidé dělali současně na svém budoucím businessu. Daleko častěji se konaly hromadné porady, kde se diskutovalo o výsledcích ostatních týmů. S naším vedoucím jsme také měli menší porady snad každý týden, takže se výzkum rychle posouval. A co se týká třeba pracovní doby - kolegové chodili do práce spíš později dopoledne a odcházeli domů navečer. Tato pracovní doba je prý ve výzkumných institutech v USA běžná, mně ale nevyhovuje.

J: Vědecká obec i celá americká společnost je velmi optimisticky laděna. Vše probíhá ve velmi nadšeném kolektivním duchu, kdy se nevytváří zbytečně problémy ještě před tím, než opravdu nastanou. To spolu s velkou konkurencí dává vzniknout opravdu výkonnému vědeckému systému, který generuje úžasné výsledky. Jsou navíc doprovázené opravdu tím pomyslným světlem na konci tunelu. Tamější legislativa totiž mnohem snáz umožňuje převést výsledky do praxe v podobě různých spin-offů.

Nenarazili jste na jazykovou bariéru? Jak jste se vypořádali s odbornou angličtinou?

M: Ze začátku jsme měli problém porozumět odborným výrazům v oblasti výzkumu organs-on-chip. Já, ani Jakub primárně v této vědecké disciplíně nepůsobíme, tudíž ani tolik nečteme odborné články, které se problematice věnují. To znamená, že neznáme správné anglické výrazy. Ale to se člověk velice rychle doučí. Angličtiny bych se nebála. A to bych chtěla vzkázat i všem studentům, kteří se bojí vycestovat. Zahraniční instituce bývají zpravidla multikulturně založené a podle vlastních zkušeností z Erasmu, letních škol, konferencí i stáže mám pocit, že Češi zdaleka nemají nejhorší angličtinu.

J: Markéta má pravdu. Jde hlavně o to, nebát se, a člověk se pak už vždy nějak domluví. Za začátku jsme se samozřejmě museli zorientovat v některých odborných výrazech. Velkou výhodou bylo, že náš šéf uměl velmi dobře česky, a když bylo ve výjimečných případech třeba, bylo možné uvést některé věci na pravou míru v češtině. Ale tuto možnost jsme využívali jen velmi zřídka.

Jaký je na Harvardu život studentů ve srovnání se situací u nás? Jak třeba vaří v menze?

J: Do menzy jsme nechodili. Vedle institutu se nacházela Harvard Medical School, kam jsme jako tamější studenti na obědy chodit mohli, ale nabízeli velmi omezenou nabídku jídel. Spíš se jednalo o takový bufet. Víc jsme navštěvovali tak zvaný ‚food court‘ ve středu Longwood medical area. To byla velká hala se spoustou malých restaurací, které nabízely například thajská, mexická, libanonská nebo čínská jídla. Pak také samozřejmě bagety a donuty (úsměv). Tam jsme si vždycky vybrali a ceny nebyly na americké poměry vysoké. Také jsme se tam mohli potkat s dalšími kolegy z okolních výzkumných institucí a nemocnic. Tato ‚jídelní hala‘ se totiž nacházela ve středu medicínsky zaměřené oblasti Bostonu.

Jak vypadala koronavirální situace v Bostonu ve chvíli, kdy jste se rozhodli odletět?

M: O situaci jsem samozřejmě věděla, ale žádné statistiky jsem nesledovala. Odjezd do ČR jsme nijak neplánovali, bohužel ale přišly přísné restrikce. Do laboratoří Wyssu mohli prakticky ze dne na den pouze vědci, kteří pracovali na vývoji léku právě proti koronaviru. Tato omezení měla trvat měsíce, a proto jsme se rozhodli vrátit domů. Stihli jsme jedno z posledních letadel do Prahy a pobyt v Liberci jsme zahájili dvoutýdenní karanténou.

J: Z mého pohledu byl přístup Američanů v počátečních fázích šíření velmi vlažný například v porovnání s Čechy. V době kdy, bylo v Bostonu již několik desítek nakažených, nebyla zavedena žádná zvláštní opatření a lidé fungovali v běžném životě beze změny. Jediným viditelným projevem toho, že se něco děje, byly prázdné regály s toaletním papírem a zbraněmi v počátcích epidemie. Až po pár týdnech byly postupně zavírány restaurace a školy.

Pokračujete na své části úkolu doma v Liberci, nebo je práce přerušena?

M: Pracujeme teď na dvou úkolech. Prvním z nich jsou naše dizertace a práce na TUL jako takové. Zároveň můžeme dál testovat membrány. Teď vyrábíme i biodegradabilní polymerní fólie, které by měly tu výhodu, že budou čiré a průhledné. Na mikroskopu přes ně bude vidět. Takže díky tomu, že tu máme otevřené laboratoře, pokračujeme dál i z naší univerzity. A jsme stále v kontaktu s kolegy v USA. Jsem vlastně ráda, že jsme odjeli, protože institut je pořád zavřený. V Americe bychom mohli jen sedět na pokoji.

Budete se vracet? A co teď tady, když jste byli nastaveni na jinou práci jinde?

M: Do USA se vracet budeme, ale teď se těžko odhaduje, kdy. Zatím to vypadá, že až příští rok. Já bych uvítala návrat co nejdříve, jelikož máme rozpracovanou publikaci, kterou je potřeba co nejdříve dokončit. Na TUL jsme se hladce vrátili k našim pracovním povinnostem, které byly kvůli odjezdu přerušeny. Například v květnu odstartoval projekt, který vede moje vedoucí disertační práce a je psaný na vývoj materiálů pro krytí střevních anastomóz, takže alespoň budu k dispozici na začátek projektu.

Chcete ještě něco na závěr dodat?

M: Snad jen, že děkujeme vedení fakulty textilní za poskytnutí financí pro uskutečnění této stáže. Srdečně a upřímně děkuji paní děkance a vedoucímu katedry netkaných textilií a nanovlákenných materiálů Jiřímu Chvojkovi za to, že okamžitě pochopili, jak důležitý moment vědecké kariéry to pro mě i pro Jakuba je, a snažili se nám vyjít plně vstříc. Bez jejich podpory by nebylo možné stáž absolvovat.

Adam Pluhař
Radek Pirkl