S básníkem Pavlem Novotným o sbírce, jež mačká představivost jako citrón

Jak bys sám charakterizoval své texty? Jsou epické, nejsou to klasické verše – je to dnes přístupnější forma pro čtenáře než pravidelné rýmy?

Nejde o to být přístupnější, jde o to nalézt adekvátní formu pro sdělovaný obsah. V tom je celý vtip literárního textu obecně. Garsonka a Dědek, to jsou takové lyrickoepické zpěvy, řekl bych literarizovaná skutečnost. Není to žádná zalámaná próza, i když to tak na první pohled může působit. Zkus si to chvíli číst nahlas a zjistíš, že je to poměrně hudební – místy litanické až elegické, místy rytmicky štěkající a podobně. Také členění je důležité, proporce textu a tak dále. Próza by vypadala jinak. Musela by být z principu „ukecanější“ – a právě to jsem nechtěl. Důležitá je pro mě esence. Každé jednotlivé slovo, každý motiv, tedy naprosté minimum informací, které ovšem zároveň maximálním možným způsobem mobilizuje epickou i obrazovou představivost vnímatele.

Proč by měli lidé číst básně?

Například proto, že čtením poezie se bystří smysly i intelekt.

I ti, co poezii vůbec nevyhledávají, možná znají tvé básně cyklu Tramvestie z tramvaje číslo 11. Kdy jsi naposledy takto cestoval se svými texty? A reagují na ně ještě lidé?

Jel jsem tím vozem naposledy asi před měsícem, cítím se v něm jako na svém území. Tak to mám se vším, co nějak zpracuji, mapuji si po svém prostor. Velmi komfortní pocit, sounáležitost, bezpečí. Nevím, jak lidi na ty texty reagují teď, ale dřív, když jsem tou tramvají jezdil častěji, jsem je vídal, jak zaklánějí hlavu a začítají se... Chytili se.

POSLECHNĚTE SI UKÁZKU Z TVORBY PAVLA NOVOTNÉHO

Překládáš i německé básníky. Je to výhoda při výuce němčiny u vás na katedře?

Je to velká výhoda. Dá se mimo jiné ukázat, že textový originál je z podstaty nepřeložitelný, a už proto má smysl se učit cizí jazyk. Dá se ukázat, že text má nespočet vrstev od fonému přes slovo, větnou stavbu až po styl, že všechny ty vrstvy hrají svou důležitou roli, a že jazyk je třeba takhle vnímat, jinak ho nikdy nepochopíme.

Jaké je povědomí tvých studentů, potažmo Čechů o soudobé německé literatuře a třeba básnících?

To je dost různé. Většina lidí obecně je dnes roztěkaná z rychlé elektronické komunikace, studenti samozřejmě též, mnozí nejsou příliš zvyklí číst.  Tenhle výchozí stav beru jako danou věc a pracuji s tím. Průběžně studentům připomínám, že četba literárních textů představuje mimo jiné velmi intenzivní kontakt s jazykem a také nácvik koncentrace – a to pro začátek stačí. Estetická funkce, kritické myšlení, ponětí o kultuře, to všechno se do toho vloudí jaksi mimochodem, přirozeně, časem. 

Kolik studentů se dnes hlásí ke studiu němčiny? Válcuje pořád němčinu angličtina, nebo se němčina opět stává důležitým jazykem?

Myslím, že se to lepší – ovšem angličtina samozřejmě dalece vede. Stoupá nám v každém případě počet zájemců o kombinované studium, a to je dost zajímavé: lidé, kteří se už nějakou dobu pohybují v pracovním procesu, prostě přicházejí na to, že umět německy se vyplatí. To studentům, kteří opouštějí dobře vypolštářovanou střední školu, dochází mnohem pomaleji.

Jak studenty ke studiu němčiny motivovat? Může třeba táhnout příklad mladých úspěšných literátů s kořeny v punku, jako je náš absolvent Jaroslav Rudiš?

Jaroslav Rudiš, jistě, proč ne... Jen si časem nějak nejsem jistý, jestli tahle naše generace nepůsobí na současnou mládež už pomalu zaprášeně. Nevím. Dlouhodobě sázím na to, že stačí být ke studentům otevřený a autentický. Měli by vidět, že děláme práci, která má smysl a opravdu nás baví. A taky je důležité připomínat onen prostý fakt, že kdo umí německy, nemusí se bát o práci. 

Před dvěma lety vaše katedra spolu s katedrami historie a českého jazyka a německými univerzitami Technische Universität Dresden a Hochschule für Technik und Wirtschaft Dresden ukončila projekt Interaktivní mapy. Mohou i takové podobné projekty zlákat ke studiu němčiny další studenty?

Ano, bezpochyby, proto jsme ten projekt taky uspořádali. Má mimo jiné sloužit učitelům na středních školách. Obecně je třeba prolamovat bariéry mezi jednotlivými stupni škol i mezi generacemi, stejně tak neutralizovat vžité předsudky – například ty řeči, že „němčina je ošklivá“, že „Němci jsou divní“ a podobně. Náš německý kolega Tilo Weber například nedávno vymyslel vynikající akci s on-line čteními pro střední školy, to je mimochodem jedna z nemnoha výhod všech těch kamer a sítí. Funguje to samospádem, bez výdajů a projektového výkaznictví, školy na to poměrně živě reagují, dokonce se toho spontánně účastní i naši studenti.

Tví studenti se před lety podíleli na oceněné radiofonické kompozici Vesmír v někdejší budově S. Věnuješ se pořád se studenty experimentální praxi.

Kdysi dávno se mí studenti opravdu zúčastnili nahrávek k radiofonické kompozici Vesmír. Tehdy jsem je využil jako určitý voiceband, ta kompozice dokonce přímo vyžívala akustiky školní budovy. A jinak: to, že píšu a překládám německou poezii, že jsem také zvyklý pracovat s jazykem jako se zvukovým materiálem, to se hodí nejen do seminářů, ale třeba také do česko-německých workshopů. Relativně nedávno jsem měl takovou workshopovou řadu společně s překladatelem Radkem Malým na Univerzitě v Lipsku. Účastnili se ho i naši studenti, společně s pražskými a lipskými slavisty a germanisty. Z překladů jsme pak dokonce vytvořili takovou drobnou zvukovou kompozici.

Co nyní připravuješ? Píšeš něco nového?

Tak teď například, průběžně, českou verzi své německé práce o akustické literatuře. Jde to ovšem pomaleji, než jsem čekal. S cílovým jazykem i publikem je třeba změnit i úhel pohledu.  

A jaký je aktuálně tvůj spisovatelský nebo osobní sen?

Nezblbnout. To bohatě stačí.

Adam Pluhař